Můj muž je prototypem dobrého člověka. Je krásný, inteligentní, hodný, má morální hodnoty, které dodržuje, ryzí charakter, prosazuje dobro nad zlem, má velké a dobré srdce, hodné děti a krásnou ženu. 😉
Skoro každý ho má rád. Je mu 35 let a doma, v práci, mezi kamarády mu všichni říkají Honzíku. Dokonce mu tak říkal i Jura z Podkarpatský Rusi, co nám skládal dlažbu kolem baráku. “Honziku!”
Když si obleče to první, co mu padne ráno do ruky, i zdánlivě nesourodý kousky, stejně vypadá jako hvězda. Já se můžu přehrabovat ve skříni i 2 hodiny (což už teda se 3 “Kdy už pudem?” za svým obřím zadkem nedělám) a pořád budu krabice s obříma prsama. Když spolu někam jdeme a já vyberu dárek pro hostitele, zatímco Honza by si ani nevzpomněl, stejně poděkujou jemu a řeknou, jaký má skvělý vkus. Když se o něčem hádáme, tak i přesto, že jsem měla na začátku pravdu já, končíme s tím, že pravdu má Honza. (Nevím, jak to dělá.) Když se pro něco rozhodne, tak to tak prostě bude – uběhne maraton, vypěstuje 20kilo rajčat, postaví zeď, přeplave Atlantik, zamiluje se do mě nebo třeba koupí psa, co vypadá jako Hrušínský a chrlič dohromady. No, dobře, tak toho jsem chtěla já. Ale.. Honza má nezdolnou vůli, kterou nedokážu pochopit. Má dlouhé zlaté kudrnaté vlasy, které nedokážu nechtít. Má zničený nehty na palcích u nohou z házený, což není nic hezkýho, ale na něm vypadají jako kořeny stromu z nějakýho dobrodružnýho fantasy příběhu.
A zatímco já od malička prý moc mluvím na to, co by stačilo říct. Honzík je opak a když už někdy promluví, všichni mu visí na rtech, protože říká samý zajímavý a vtipný věci. Možná má to dávkování introvertně vypouštěných vět takový efekt. Možná je to prostě v něm.
Někdy je to až k posrání. Většinou je to inspirující. Přemýšlím, jestli máme každý nějakýho svýho Honzíka. A jestli jo, tak je to moc dobře, protože náš svět bude ještě aspoň chvíli díky nim lepší. K čertu se světem, i my budem díky všem Honzikům aspoň na chvíli o trochu lepší.
