Ach, jak my ženy to máme těžké, když chceme být hezké… 😀
Tolik přemýšlení, kombinací, zkoušení, takové peripetie. Když se pak výsledek ještě ke všemu mine účinkem, je to zdrcující 😀
Udělala jsem si tuhle radost a koupila si novou sukni. Modří sice vědí, že chodím extravagantně oděná, nicméně, tahle sukně byla fakt normální, normálně nyny 😀 černá se vzory mašliček J Vyrazila jsem v ní do práce, jdu do podatelny a u kantýny potkám dědka, který tam, jako dalších dvacet seniorů, chodí už na desátou luštit křížovky a pít zadarmo čaj z barelu, než v 11 hodin otevřou jídelnu. Pán mně viděl a hlavu si mohl ukroutit, hlasitě na celou halu vyřvával. „Co to má na sobě? Co to má za sukni??? PROKRISTAPÁÁÁÁÁÁÁNA!“ Musím říci, že mně až překvapil 😀 Nicméně, jsem si myslela něco o debilech a šla dál… Jenže, cestou zpět jsem šla kolem té kantýny zvenku a podívala se dovnitř ve chvíli, kdy dědek šel s tácem přímo proti mně. Já bych to bývala byla vydržela, ale ta moje pusa nevymáchaná, ta to nevydržela a přes to okno, které bylo otevřené na větračku, na něho řvu: „Vaše starosti bych chtěla míííít!!!“ Až z jeho překvapeného výrazu, mi došlo, že řvu na úplně jiného dědka 😀 no nic… 😀
Včera, když byl ten první „letní“ den, jsem si vyrazila nyny, v šatičkách a vzala si k nim botky na podpatku. Boty na podpatku jsem neměla více než půl roku a dámy vědí, jak nožka, než si přivykne, trpí. Obula jsem je v 7 ráno a v 9,45 h už jsem je v práci zouvala. Píši to holkám, neboť vím, že se mnou budou soucítit. A taky že jo. 😀 Odepsala kamarádka s tím, že ona už se musela zout v 7,30 a v těch pantoflích už půjde pravděpodobně i domů 😀 Já v nich ale jít domů nemohla 😀 Foto přikládám na důkaz, jak se z nyny princezny stane stará Blažková, popřeji vám krásný víkend a ještě závěrem musím napsat něco z nemódního okénka, nýbrž z okénka pracovního 😀
Včera do práce volal děda, opravdu hodně stařičký dědeček, dle hlasu, bylo mu špatně rozumět, chtěl nějaké informace o sedačkách, slíbila jsem mu, že se mu kolega ozve a nechala mu na stole vzkaz s jeho telefonním číslem. Protože jsem tomu chudákovi starýmu nerozuměla jméno, napsala jsem na cedulku „Děda“ Hradec Králové, tel 723 … … Jenže děda volal znova ráno, že se mu ještě nikdo neozval. Volám na kolegu: „Michale, volal zase ten děda, zavolejte mu!“ A on teda šel a volal a slyším, jak říká do telefonu: „Dobrý den, to je pan děda?“ 😀
