Pocity fatálního zklamání, sesypání, ublíženosti. Nevědouc, co s tím. Nic nepomáhá. Cítím se špatně. A ještě ke všemu jako hloupá holka, co si do života pořád přitahuje stejně slabé a zbabělé muže, špatné situace.
Ztrácím chuť, ke všemu. Den po rozchodu nejsem schopna jít ani do práce. Nemám energii. Jsem unavená, nevyspaná, šokovaná. Stále myslím na to, co dělám špatně.
Svázané ruce.
Znovu si pročítám svá vyznání lásky, vyznání o otevřeném srdci, které cítím vedle sebe. Najednou otevřu oči a zjistím, že tys necítil nic. Možná zlomek. Uzavřený do svého světa, který ti vyhovoval. A kam já nezapadla.
Když pochopím, že je tak snadné říkat krásná slova…
…tak snadné najednou věřit…
…že právě jemu můžete dát své srdce a důvěru…
…a on po tak krátké době odejde…
Nedokážu si vážit lidí, kteří jsou zbabělí. Nedokážu se podívat do očí lidem, kterým jsem důvěřovala, a kteří mě zklamali.
Uvědomila jsem si, že ač mám kamarády, se kterými si možná víc rozumím, nikdy bych ho za žádného nevyměnila. Jednou jsem se mu odevzdala a bojovala bych do posledního dechu, aby náš vztah mohl přežít. Abych na něm mohla pracovat. Abych se v něm mohla učit. Abych ho mohla milovat.
Sebevíc naivně, ale pravdivě.
Přesně před rokem jsem byla v podobné situaci. Sama, čerstvě po rozchodu. Nově jsem nastoupila do práce, všechno nové, nové prostředí, noví lidé. Pomalu jsem sbírala síly, učila se, četla knížky, snažila se sebevzdělávat a učila jsem se do života si opět přitáhnout jen to, co sama chci.
Místo toho přišla podoba vztahu, kterému jsi nakonec nedal ani šanci, protože ses mezitím zamiloval do jiné. Spletla jsem se. Psala jsem o tloucím srdci vedle mě, které dotlouklo. Tluče dál, ale už ne pro mě. Vzplálo pro jinou lásku.
Hlavou mi běžely existenciální otázky typu:
Proč vlastně žít?
V naivních snech, které se nikdy neuskuteční?
O opravdové lásce, ve kterých mohu být skutečně milována?
O srdci, které se nevzdává, ale které bojuje a ctí trvalé hodnoty?
Jestli mám žít jen obyčejný život založený na tomto trápení, tak ho nechci!
Šla jsem z práce domů a svítilo na mě slunce. Přišla jsem si, jako bych vylezla z kobky a to slunce mě bodalo. Během několika minut, kdy jsem se zadívala jeho směrem, jsem ucítila velký příval energie. Tělem mi projelo teplo, tvář se rozjasnila, vše kolem dostávalo jasný tvar a barvu. Pocítila jsem radost z mnou našlapujících kroků a dívala se za obzor. Najednou mi všechno přišlo krásné… Až moc krásné na to, abych se utopila ve výčtu nekonečno výčitek: Proč jsem zase šlápla vedle?
Později jsem si uvědomila několik věcí…
Toužím po naplnění a osvobození z prokletých spárů nešťastných lásek, kterým nestojím za kus empatie a opravdové lásky.
Stále mám své sny, kterých se odmítám vzdát. Ještě nebyly splněny, tedy je na čase je začít plnit.
Nedal jsi mi šanci? Dobře. Dám si ji sama sobě.
Měla jsem se za tebou stěhovat do cizího města a zrušil jsi mi to 14 dní před? Dobře. Jdu i bez tebe.
Možná je toto přesně ta situace, do které jsi mě měl dostat.
Možná se šeredně mýlím a ve všem se pletu.
Ale je to můj život, za který přebírám všechnu svoji zodpovědnost. S láskou, pílí a důvěrou, že je vše tak, jak má být. A že mě cesty vedou. A vedou mě tam, kam mají.
Ty jdi tam, kam tě zavolalo tvoje navenek tak chladné srdce, a mě nech mému osudu.
Možná ti jednou poděkuju za tuto lekci… Možná jednou budu vděčná za náš vztah proto, že jsi mě přivedl na cestu, na kterou jsi měl…
Teď je tvoje srdce vedle mě…mrtvé.
