Kamarádka ve střehu: Jak se vyrovnat s překvapivými telefonáty ve dvě ráno
Milé dámy, jsme atraktivní, pokrokové a profesně úspěšné. A většinou máme stejně atraktivní, pokrokové a profesně úspěšné kamarádky? Máme se rády? Máme je rády? A nestačíme se občas divit a litovat, jak si někdy ruinujeme náš osobní život?
Mám několik málo blízkých kamarádek. Už delší dobu mě jejich osudy značně tíží. Nemluvě o tom, nakolik zasahují do mého osobního života. Ráda se s vámi podělím o jednu starší příhodu.
Naprosto unavená po celodenním shonu jsem se vracela domů s červeným šampusem a terapeutem Honzou – prozatím se aspoň jako takový osvědčil. Je fajn, že ho nemusím měnit. To mě vždycky vyčerpává. Všechno tady bylo OK, bohužel jsem zapomněla na jednu maličkost. Ačkoliv má Honza jisté nevídané kvality – šampus ho nemůžu nechat otvírat (mohla bych použít eufemizmy různého druhu, ale řekněme si to na rovinu: pokud jde o domácí práce, je to mamlas.) Po dobrém jídle a troše šampusu, protože zbytek skončil na stěnách kuchyně, propletení po kvalitní terapii jsme usnuli.
Netuším, jak dlouho jsem spala, když se rozdrnčel telefon. Nepotřebovala jsem se ani dívat na displej, abych věděla, že je to Petra. Nikdo kromě ní ve dvě ráno nevolá. (A jak bych taky jinak věděla, jak moc mě má ráda, kdyby mi nad ránem nevolala?)
„Co chceš?“ šeptám do telefonu. „Nesnáším, když mě budíš!“
„Vím, že mě zabiješ, ale musím se Ti s něčím svěřit „Libor po mně chce orální sex!“
A v čem je problém? To sakra nemůže myslet vážně, že mě budí ve dvě ráno, kvůli takové samozřejmosti, je debil nebo co? Tohle se mi rychle prohnalo hlavou a nahlas jsem řekla:
„Vážně?“
„No, ale problém je, že jsem to ještě nedělala, nevím jak na to, potřebuji poradit a můžu se obrátit jenom na Tebe, jsi tam? Jsi tam? Halo, halo!“
Zdálo se mi, že to halo, halo, slyším jako by z pod hladiny a hlavou se mi honilo něco na způsob, jak někdo o dvacet let starší, ve všech ohledech zkušenější a profesně úspěšnější se mě může na něco takového ptát.
Napadlo mě, jestli třeba nepřebrala s pitím, fakt není zvyklá.
„Děláš si srandu? Ty jsi pila?“
„Nedělám, prostě je to tak a bojím se, že jestli to konečně neudělám, zase přijdu o chlapa.“
Zalila mě nevýslovná lítost. Petra je strašně hodný člověk, jestli víte co tím myslím, taková ta rarita v dnešním světě. Je krásná, jen bohužel o tom pochybuje, přesně podle pravidla, že chorobným sebevědomím oplývají Ti, co by neměli. Kdežto Ti, co by měli plné právo sebevědomí být, jsou plní pochybností.
Honza sebou zavrtěl, nemohl neslyšet naříkavý hlas vysokých vibrací a zamumlal: „Na to snad nepotřebuje další vysokou školu, ne?“
To samé jsem si myslela i já.
Podala jsem Petře po telefonu nejlepší možnou instruktáž, jaké jsem byla schopna v dobré naději, že ji to helfne. Slyšela jsem v odpověď samé ALE, tak jsem nekompromisně dodala:
„Nekomplikuj věci nadbytečným myšlením, v tomto případě je to na škodu! Je ti padesát, ale rozum máš mojeho Tomáše. (Můj 14 letý syn). Představ si, že skládáš zkoušku – to Ti jde a pusť se do toho, nějak to dopadne. Nepochybuji, že to zvládneš, pak mi to popíšeš.
Na tu noc to asi zabralo, protože už jsem žádný další telefonát neměla. A k mému velkému překvapení to zabírá až dodnes. Vztah nejenže trvá, ale zúčastněné strany vypadají spokojeně, včetně mně. Konečně mi v noci nevolá. Tím nechci říct, že zárukou vztahu je kvalitní orální sex, ale zeptejme se samy sebe, proč by někdy ne?
To be continued.
PS: Honza sice nevymaloval kuchyň, ale naučila jsem ho otvírat červené víno i šampus a on pořád něco příjemného učí mně.
Zdroj foto: Pixabay.com
