V přívalu pozitivních slov ze všech stran se chci na chvíli (v dobrém) distancovat od všech influencerů, známých osobností a vůbec od médií, a pouštím si hudbu, kterou jsem velmi dlouhou dobu neslyšela. Linula se mým pokojem jako omamná vůně. Jiný svět. Představivost dostala slovo a já začala tančit. Zároveň mi vyvolala řadu vzpomínek…
Například na to, jak jsem jako malá chodívala na špičkách. Často. Nebo jak jsem při chůzi vytáčela nohy.
Kdo ví, co to tehdy pro mě znamenalo a co to pro mě znamená dnes.
Co pro mě znamená nacházení starých věcí a vzpomínky na věci, zážitky, na přátele, partnery, známé a kamarády, kteří se nám derou na povrch více než jindy.
Na mysl mi přišel i sen, který jsem zaznamenala téměř před rokem…
Vím, že jsi se mnou. Mám tě. Držím tě v náručí a nechci tě pustit. Tak nerada se s tebou loučím… Dochází mi, že držet tě nemůžu.
Stojím tam. Chromá cokoliv udělat. Dívám se na tebe. Rukou ji hladíš po zádech a nahýbáš se k ní, abys slyšel, co ti říká. Nerozuměla jsem. Jen oči. Jen ty oči, ve kterých se odrážela moje nenávist mísící se s lítostí. Toto jsi přece dělal i se mnou! Tak jak můžeš?!
Jsem představivost. Jsem splněný sen. Sen, který nosím v srdci tak jasně a pevně, že kolikrát nevím, co je představa a co realita.
Mívám pocit, že cokoliv si přeju, se může stát. A co jsem já? Jsem to já? Jsem to ještě já? Nebo jsem jen prázdná výplň něčího života?
Dívaje se na svoje ruce se sama sebe ptám: co znamenám? Co znamená můj život mezi všemi? Víš, kdo jsem já? Víš, co ti můžu dát?
Jsem láska.
A teď? Uklizeno, vypráno, napečeno. Odpočinek si říká o slovo.
Slova, co nedávají smysl, utichají. Vzpomínky, jež dříve bolely, už nebolí. Strach z dosud nenalezeného, se odebral ke spánku.
Srdce tluče a tluče stále silně.
