Žijící v představách
tři knihy na stole
v osudech zasněná
každý den budí se
Toužící po lásce
srdci mráz
hlavu dát oprátce
duši hráz
Táňa, Manon, Stázi
zašlé odlesky slavných jmen
vryly se jí pod kůži
lačná slova: Carpe diem!
Ač o tolik starší
stále v hlavě má
své sny nevědoucí
s láskou objímá
Miluje, kdo klid jí vzal
v duši si postýská
tužkou píše vzkaz
jenž záhy roztrhá
„Přijď a nikdy neodejdi
slib, že stát po mém boku
takovou, jakou přeji si
chceš do mého skonu”
Před ní utíká
kvůli tobě
ta slova prokletá
mizí ve tmě
Ohlédnuvší spatříc jej
pláč v ní vyvolá
nářky vzpomínek
naděj umírá
Krásná tvář jí říkají
tolik smutku ukrývá
kolik touhy utají
tolik slova marnivá
Touha zrádná je
ramena, ústa zdobená
zpívat, tančit chce
nohy, ruce semklé má
Její tvář si vzal
z bezesné lásky své
z obrazu, co maloval
zbyl stín mu žel
Nikdy nenaplní, co prázdné
zůstat má
štěstí očí zaváté
náhle usíná
Pohřbila sny o lásce
city neopětuje
o velké a jediné
arci neexistuje
O světě nechce slyšet nic
o krutosti, vzdeších polštářů
pomíjivost slávy, hotel Ritz
krutost všedních dnů
Srdce neotevře, komu má
své sny jako střípky pozbyla
v srdci, v duši zavřená
nová ledu královna
PS: Na základě obrazů, co vidím v hlavě, na základě hudby, co slyším ve svém srdci. Já sama jsem jen zpola (možná) tímto obrazem!
