Inu, to je tak někdy asi normální…že má člověk pocit absolutní nenaplněnosti… Bylo toho za poslední dobu až až…
Seděla jsem u okna a dívala se do oken jiným… Jaké mají problémy? Nad čím přemýšlejí? Na co myslí? Pár seděl naproti sobě. Žena dlouze mluvila, muž mlčel. Ano, jak obvyklý předobraz, řeknete si. Viděla jsem v něm i sebe. Žena chce řešit, muž odkýve. Ale co se pak změní?
Kolikrát se vztekám, že nikomu nebudu dělat služku. Jenže jí jsem a velice často se tak cítím. Třídím a přebírám hnusné ponožky plné chlupů od psa, ačkoliv jsem se s přítelem domluvila, že to bude dělat on, protože je to jeho „bordel”. Ano, jsem hnusná. Jenže pak dostanu záchvat, kdy mi to po půl roce začne vadit (na zemi, v taškách atd.), hodím to do pračky a než bych čekala, až se k tomu bude někdy mít, to raději udělám sama. Ten záchvat vychází často z pocitu, že on chodí každý den do práce, zatímco já mám „jen“ práci za poloviční plat 2x týdně. Ale nejsem líná. Když jsem zase měla další práci (recepční v hotelu), zjistila jsem, že se to nedá dělat. Když víte, že když nejste doma, je někde jinde s někým jiným / nějakou jinou… Snad to byl nějaký šestý smysl, který mi říkal, že jsem na recepci nešťastná, protože chodil jinam?
Byla jsem tehdy hrdá, když mi jeho bratr řekl, že už to není studentský byt. Povýšil. Měl to být domov. Ale já si z toho domova vytvořila trochu „služkovství”. A i když některé věci dělám ráda, protože mám zkrátka ráda pořádek, pořád přemýšlím, jestli žena v dnešní době, kdy chodí do práce stejně jako muž, musí dělat i veškeré domácí práce s komfortem pro muže. Je to normální, protože muži už nemívají hospodářství, o které by se museli starat, že zkrátka a dobře zleniví? Nebo ho nemám dost ráda, když to pro něj nechci dělat? Nebo jak je to?
A tak se kolikrát sama sebe ptám, jak jsem ty věci vlastně chtěla? Jak jsem si představovala žití? Jak jsem si představovala vztah?
Chtěla jsem, aby četl moje články, aby mi porozuměl. Že by nám to mohlo pomoct občas v naší předivné komunikaci. Nečte je. Prý je radši, když mu to řeknu. Ale já mám kolikrát místo toho pocit, že mu jednu věc říkám desetkrát…
Chtěla jsem taky jednu hloupou věc, uznávám. Jedna fotka na Facebook. Jedna veřejná fotka. Loni ji zveřejnil a chtěla jsem, aby po roce na tom stejném místě byla znovu. Jako ukázka všem, že jsme spolu a máme se rádi. Ale nechce. A tak vám hlavou běží spousta nesrovnalostí a možná i lží, které v sobě nejste schopni potlačit. Je to určitý druh ukazování. Jasně. To je ale všechno ve světě lidském. Je spousta žen, které dokázaly být upozadněné a nevadilo jim to, smířily se s tím. Jenže jsem toho schopna já?
Pak v hlavě opět zavzpomínám a při své donucovací povaze si vzpomenu na tato slova: „Ty vůbec nejsi tolerantní!“ To slyším například v situacích, kdy svým atraktivním kamarádkám domlouvá práci, nebo k nim chodí domů.
A já se prostě bojím. „Vůbec to neumíš!“ Mezitím jsem směšná všemi svými výstupy, rozchody a vyhrožováním.
Neobviňuji, nepomlouvám, jen se zpovídám ze svého strachu… A sama se pro to na sebe zlobím, protože vím, že se snaží, a mám ho ráda. Jenže některá ublížení ze srdce nikdy zcela nezmizí…
A tak nezbývá nic jiného než se smířit s tím, že se mám naučit žít s tím, že ačkoliv do nynější práce nechodím každý den, najdou se lidi, podle kterých se flákám. Ačkoliv pracuju a dělám to nejlepší, co umím, stejně u těch nejchytřejších budu vždy za blbce, který dělá vše špatně. I když mám něco vystudovaného, častokrát uslyším „ne“ od mnohých potenciálních zaměstnavatelů. I když miluji, neznamená to, že za lži nemohu nenávidět.
Bolím. Hraju. Uznávám. Miluju. Hořím. Taju. Nenávidím. Rozporuju. Souhlasím. Závidím.
