Znáte takový ten pocit, kdy chcete strašně moc žít? Skoro až létat… Zkrátka a dobře víte, že máte na víc, než na co si hrajete tady na zemi mezi lidmi, abyste nevypadali příliš “jinak“. Bojíte se vybočovat.
Nebo…
Chcete cestovat, poznávat jiné kultury, strašně moc se bavit a vědět, že jste to prožili. Jenže víte, že tu máte závazky, a že by znamenalo je opustit. Víte, že se chcete usadit a mít miminko, jenže jak moc málo jste toho díky své opožděnosti stihli prožít?
Nebo…
Chcete méně přemýšlet, zahodit myšlenky, které vás nutí k zodpovědnosti, uvažování o budoucnosti a hledání řešení. Chcete chvíli nemyslet, hodit za hlavu všechny své vztahy, strachy, nemoci a úzkosti.
Nebo…
„Kdy se prosadím, jestli vůbec?”
V květnu proběhne premiéra studentského krátkého filmu – je snad i tady má cesta?
Přijde to všechno? Nějak? A nejsem na to už stará? Co až pomine nějaká (prý) vnější krása?
Co když ten, kvůli kterému jsem odmítla přesun do jiných míst, mi řekne: „Jsi hnusná a tlustá, takovou tě už nechci, víš, kolik mladých a krásných tam na mě čeká? Ty nemáš kozy, sex-appeal a otravuješ mě už!!!”
Hlavo, srdce moje, co vlastně po mně chcete? Promluvte už. Nechte mě občas v klidu a míru spát…
