Malé kroky k velkým cílům: Scénář jako první krok ke splněnému snu
Občas mi přijde, že stojím ve tmě. Nedokážu se pohnout, protože se bojím udělat krok…
Mnohokrát mě bolí svět, bolí mě má povaha, neschopnost, že nemám lepší práci, že nemám moc přátel, že do mě lidé vrážejí jako bych byla neviditelná, že mě polívají pivem (byť ne schválně), že se hádáváme s přítelem.
Do toho chodívám po městě a vidím zamračené lidi. Jindy zase pověsím na kulturní dům, který „spravujeme“ v rámci práce, ceduli, že je hřiště uzavřeno. Ale česká nátura si pro jistotu barák raději obejde a vejde z druhé strany…
Nebo stojím venku, dívám se na plakát a zjistím, že jsem nechala, já šikovná, vytisknout staré verze plakátu na jeden roční cyklus. A tiše se modlím, aby na to nikdo nepřišel.
Myslívám na maminku, která je sama, a píše mi, že jí je smutno. A mně taky. Po tom, že neumíme být šťastné. (?) Snad je to naše nějaké generační prokletí…
Myslívám na svou žárlivost a na to, že se tak strašně bojím.
Myslívám na to, že se snažím udržovat domácnost, a nedostává se mi za to uznání. Ale až poté mi dojde, že dělat to pro uznání od někoho, je blbost.
Jenže…kolikrát se toto a něco navíc asi musí stát, aby člověku došlo, že život má cenu. Že máme důvod žít, důvod být na tomto světě. Rvát se o své místo v něm. Rvát se, když do mě někdo nevinně vrazí, žít pro lásku, která mi přišla do cesty, žít pro děti, které bych jednou tak moc chtěla, žít pro mé vysněné divadlo.
Dokud dokážu rozpoznat v davu zamračených a věčně naštvaných krajanů jednoho usmívajícího se optimistu, dokud nepadnu a jako střípky skla se nerozdrtí moje sny, pak do té doby budu pořád věřit a opatrovat sebe a své tělo i duši. A to proto, že nikdo jiný to za mě neudělá…
Je to náš život. Proto věřte a plňte si své sny!
PS: Scénář bezmála dopsán. Malý krůček ke splnění jednoho z mnoha snů. Držte palec a čtěte dál!
Zdroj foto: Pixabay.com
