61

Pamatuju si velmi dobře na období, které mě utvrzovalo v tom, že jsem se měla narodit do jiné doby. A to například do 60. let minulého století. Poslouchala jsem snad téměř všechny české i převzané písničky té doby a věřila jsem, že tam patřím. Tak strašně se mi líbily… Lehkost, hravost. Žrala jsem nevídaným způsobem Jiřího Šlitra s Jiřím Suchým, Káju Gotta, textaře Jiřího Štaidla, jeho krasobruslařskou lásku Hanku Maškovou a skrz jeho texty a biografii jsem se učila rozkrýt lidský vývoj. Fascinovaly mě osudy lidí té doby, líbila se mi tehdejší móda a úplně nejvíc asi to, že nebyl internet, že to vše viselo tak nějak na osobním kontaktu. I když jsem teď možná malinko pokrytecká, protože jsem občas ráda, že se „schovám za písmenka„.
Chtěla jsem vědět, jestli bych dokázala být statečná, jaký názor bych zastávala, co bych dělala a kam bych patřila. Zkrátka jsem si přála umět plout časem. Říkala jsem si sama pro sebe: Co já tady mám sama dělat?! Nerozumím své generaci a ani té nastupující. Jejich sledování amerických seriálů, akčňáků, vodních dýmek, povrchních vztahů a drog.
Ale vyrostla jsem. Vím, že to bylo pořád všude. Všechno. Nevěry, drogy atd. Mezi lidmi byli tzv. dobří i tzv. špatní. Máme svobodu po mnoha letech. Dnes už vím, že jsem se narodila tady, protože to jistě má svůj smysl. A to ačkoliv se mi ten smysl vlivem okolností trošku mění…
Například se zatím ne příliš úspěšným hledáním práce…
Ale minimálně jsme o dost hloupější generace. Alespoň já mám z toho takový pocit. Moderní doba, kdy si můžeme vše vygooglit, nás činí trošku línějšími a tím i trošku méně ochotnějšími se učit. Ale vlastně, co já vím, jací byli lidé předtím…
Jen slyším a vnímám. Slepě neopakuji. Snažím se být spravedlivá. Proto trošku beru zpět – protože se různá tvrzení nikdy nemůžou vztáhnout na všechny. Na to je každý člověk až příliš krásně rozmanitý.
 
Svěřila jsem se vám se svým snem ještě náctileté holky, která by ráda, abyste se jí také svěřili. Máte trápení? Je vám smutno? Láska? Máte pocit, že jste sami? To nikdy nemějte, protože právě proto si píšu tento blog. Jsem divná, ale snažím se přesvědčit sebe i okolí, že nejsem sama. Kdo by se mi chtěl též otevřít, s radostí ho přivítám v mém světě idiotky.
 
PS: Kéž bych tak mohla znát budoucnost. Kéž bych tak mohla vědět, jestli dělám dobře, že zůstávám. Nechtěla bych být jako maminka, která si jedním takovým rozhodnutím dle jejích slov zkazila život.
PPS: Včera se mi ozvala jedna paní z Francie, jestli bych neměla zájem pracovat u ní v rodině jako au-pair. Je to poločeská rodina, takže by jazyk nebyl problém (francouzsky bohužel stále neumím). Přišlo to jako volání z nebe. Prosila jsem o pomoc a přišla nabídka, jak z toho odejít. Vymanit se. Přišlo to poprvé v podobě Erasmu a teď toto. Bojím se zůstat pro něco, čeho si ten druhý jednou opět vážit přestane, zapomene a půjde dál. Kdežto já budu plakat, proč jsem něco neudělala. Jenže zase mi hlavou běží: až si udělám řidičák, až nebudu mít takové závazky v práci… A to i když vím, že čas mám jen jeden – svůj, který mi nikdo nevrátí. Pořád však doufám, že se umím rozhodovat správně, a že to není poslední šance, která přichází. Že pokud mám jednou odejít, pak skutečně odejdu. Ještě srdce možná potřebuje víc bolestivých lekcí, aby v sobě našlo dostatečné sebevědomí pro to se plně odpoutat.

©2022 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account