Když jsem jela do práce v jeden den, pouštěla jsem si písičku od Hany Pestle – Need (poslechněte, je tak krásná.. ). Už jsem byla skoro za rohem a najednou v té krásné melodii jsem se koukla vzhůru k nebi. Rozšířily se mi koutky úst. Přede mnou se vznášeli dva draci. (I když jsem velký snílek, samozřejmě myslím papíroví) ..
To byla taková krása.. jak si pluli po větrné obloze, jeden vedle druhého.. a ve mně zavládl naprostý klid. Brouzdali si nad korunamy stromů. Viděli jak padají červánkové listy, slyšeli jak si děti hrají pod jejich mašlemi..
Trochu jsem se bála že kormidelník upustí provázek.. Co by se asi stalo?
To bychom už se asi nedozvěděli.
Možná by to ten dráček věděl kam uletí, když je tak vysoko. Ale možná taky ne.. Možná, že by z toho nebyl smutný, že letí pryč a sám. Draci mají přeci kříídla a mohou letět kam je vítr zavane. Ale už by se asi nikdy nevrátil domů.
Dračí dvojče by možná truchlilo a čekalo. Těšilo by se ve skříni na každou chvili kdy ho kormidelník nechá zase letět po obloze.. Možná se rozhodne letět za drakem, který je pryč. I přes veškerou snahu ale ví, že nemůže.. Kormidelník ho chce tady. Tady kde je.
Zachvíli by se dráčkovi rozpustili jeho barevné mašle na ocásku a s velkou pravděpodobností by se mu poničila jeho papírová kůže od přicházejícího deště.
Písnička dohrála..
a tak mi napadlo, že člověk stejně nemůže pořád na něco čekat. Musí prostě buď uletět, protože ho kormidelník pustí a nebo lítat tam, kde je mu dobře. Nechat odejít, to, co už nemůže být s ním..
Přeji hezké sny a ať každý uletí tím správným směrem.
