14. den, úterý
„Není důležité, s čím jsi přišel, ale s čím odcházíš“
Po snídani (bulharská pomazánka, od které mě zachránil Honza tím, že snědl i moji porci a já jsem si mohla dát vločky s malinami a hrozny) dnes v osm hodin začala vizita s panem primářem. Doktorka, primář, psycholožka a vrchní sestra seděli u stolu na společence a my jsme čekali na chodbě, až na nás přijde řada. Po jednom jsme pak chodili dovnitř s papírem, na kterém nám potvrzují terapeuti účast na léčebných aktivitách. Ti, co půjdou už brzy domů, vycházeli na chodbu se spokojeným úsměvem, protože se už domů těší. My ostatní jsme si říkali, že máme strach, že by na nás dolehl zase stres a špatná nálada a moc se nám zatím odtud nechce. Panu primáři jsem popsala, jak na mě zapůsobil včerejší telefonát s manželem, a co jsem mu odpověděla, a on souhlasil, že takhle to mám dělat. Vysvětloval mi ještě, že já jsem teď na cestě někam vlakem a manžela a děti jsem nechala doma. Nemůžeme teď být spolu, a proto si možná úplně nerozumíme. Ale až dojedu, kam potřebuju, z vlaku vystoupím a budeme zase spolu.
V arteterapii jsme měli nejdřív přemýšlet nad tím, co jsme pro sebe v poslední době udělali dobrého. Nechtělo se mi mluvit, ale myslela jsem na to, že dobře, že jsem vůbec tady. Taky na to, že jsem byla schopná Honzovi říct o tom dotýkání a že se nechci kamarádit po propuštění. Z toho je mi ale zároveň těžko. Pak jsme naopak měli přijít na nějaký svůj zlozvyk, nebo vlastnost, kterou si škodíme, a nakreslit to.
Pastelkami jsem nakreslila divadelní jeviště, na kterém stojím v kuželu světla sama v červených šatech a lodičkách, krásná jako hvězda jasná. (Mělo to znamenat, že jsem krásná, ale ztvárnění trochu pokulhávalo.) Nad publikem se vznášely komiksové bubliny s výkřiky: „Bravo!“ Za oponou seděla schoulená ještě jedna postava, skoro ji nebylo vidět. Byla oblečená v nevýrazném oblečení a držela si kolena pod bradou, to jsem byla taky já. Popsala jsem to tak, že se často předvádím, chci se zalíbit, aby mě ostatní měli rádi, ale přitom se většinu času cítím jako ta druhá.
Marek držel svůj výtvor obrácený směrem k sobě a dlouho se odhodlával, než nám jej ukázal. Zhluboka se nadechl, jakoby sbíral odvahu a papír položil obrázkem nahoru na stůl. Byl na něm tužkou nakreslený penis v ruce. Přiznal, že má často neodbytné myšlenky na sex, teď, co je tady bez sexu, tak skoro pořád. I doma na něj myslel a potřeboval ho často, až to jeho partnerce vadilo. Štve ho prý, že se tu o tom vůbec nemluví. Souhlasili jsme a chválili ho za odvahu. Je fakt, že tady probíráme ve skupině různé intimnosti, tajné pocity a myšlenky, ale, jak řekl Marek: „tváříme se, že nemáme péro“.
Při komunitním programu jsme hráli všichni společně hru na hádání osobností, kdy se na otázky smí odpovídat jen ano/ne/možná. Byla sranda, když si někdo pletl Rumcajse a Rumburaka, nebo když byla jedna z organizátorek Saturnin. Nemohli jsme se shodnout, jestli je to fešák, nebo ne.
Později jsme v tělocvičně hráli badminton, nejdřív ve dvojcích, pak čtyřhru a nakonec v kroužku s jedním košíkem asi šestihru. Uřítili a zpotili jsme se, ale byla to zábava. Občas se někdo v zápalu hry vrhnul za košíčkem a rozplácl se jak široký, tak dlouhý na parketách.
Po nezbytné sprše a „zkulturnění se“ následovala v podvečer ještě kognitivní terapie. Při ní si máme procvičit myšlení. Dělají ji dvě studentky a kluci se na ně už těšili, protože jej jim prý tak dvacet, jsou pěkné a jedna je Slovenka, což je podle nich ještě o stupeň lepší, než Češka. Martin prohlásil, že se jich trochu bojí. Češka byla podle mě teda hezčí, měla namalovanou pusu a na sobě upnutý rolák. Nevím, jestli se kluci soustředili na ty úkoly a kvízy, které jsme měli vyplňovat. Nebyly moc těžké, nešlo o vědomostní soutěž, spojovali jsme podobná přísloví a hádali názvy měst z přeházených písmen.
Večer jsme se dívali na televizi a zase jsme tam zůstali sami já a Honza. Chytl mě kolem ramen a já jsem mu položila hlavu na rameno. Hladil mě po paži, nebo měl ruku položenou na mém boku, mlčeli jsme (Honza dokáže někdy i mlčet!) a klidně dýchali. Říkal mi, že k němu musím mít velkou důvěru, když se tak přitulím. Ptala jsem se, jestli mu to vadí, ale prý ne, je to příjemné. Přiznal, že mu to připadá „trochu nestardardní“, ale když mi to udělá dobře, rád mi vyhoví. V průběhu filmu mi čichal k vlasům a říkal, že mi voní a že má chuť mi do nich dát pusu, ale musí se držet, aby to neudělal. Při reklamě, ještě před desátou hodinou, oznámil, že se jde sprchovat a dohodli jsme se, že už se nebude vracet a půjdeme spát. Před odchodem mi tu pusu do vlasů vlepil.
Nevím, proč není součástí léčby něco, jako dotyková terapie. Jednou za 14 dní sem chodí na hodinku psi, a i když jsou hezcí a hodní, trochu se jich štítím. Potřebuju objetí člověka a ne hladit psa. Chci cítit něčí teplo a tlukot srdce, v lepším případě moct obejmout chlapa, ideálně mého muže a se vším všudy. Od první relaxace se mi vrací chuť na sex a všechny ty doteky, co mi dřív vadily, mi teď dost chybí. Je to dost nefér, že když se uvolním, začínám mít ráda sama sebe a své tělo a potřebuju něčí fyzickou blízkost, tak buď ji nemám, anebo se cítím nepatřičně, když si o ni řeknu.
Když si při relaxaci představuju proud slunečního svitu, který mi postupně dopadá na ruce, nohy, a pak na břicho a zahřívá je, je to příjemné a jsem skoro vzrušená, jako při milování. Pak jakoby slunce svítilo na hrudník a zahřívá mi srdce (láskou) a já se lítostivě rozbrečím, jako vždy po vyvrcholení. Něco mi chybí, cítím uvnitř prázdno a chlad a potřebuju toho tepla a lásky do srdce co nejvíc. Při milování mám taky po orgasmu pocit, že si ho ani nezasloužím. Teď mívám ten pocit při relaxaci, ale snad už je to mírnější a já si užívám ten pocit uvolnění a tepla.
