Apríl

„Si myslíš, bůhvíjak nejsi dokonalá, co?“
„Jak si na to přišla? Já ti jenom říkám svůj názor.“
„Tak si ho příště nech pro sebe. Nikdo se tě o něj neprosil,“ odkráčím uraženě z místnosti. Fakt nesnáším lidi, co mají pocit, že spolkli všechnu moudrost světa a musej radit ostatním. Pipina ale taková je. Určitě už se narodila s tím, že je nejúžasnější holka pod sluncem. Ale myslí si to jenom ona sama. A vlastně – bohužel – i naše šéfová.
„Hele já se s tebou nechci hádat.“
Nemám klid ani na záchodě.
„Já vím, že seš tam.“
Stojí před dveřma.
Jestli si prdnu, bude to trapas. Když nezačnu čůrat, bude si myslet, že jsem se sem šla zavřít natruc.
„Slyšíš?“
Doprčic. Zrovna to nejde.
„Hmmm…“
Čůrám. A snažím se, abych si neprdla.
„Niki, pochop mě. Já jsem jenom zvyklá všechno říkat narovinu.“
Ale těm nesprávným lidem.
Spláchnu a vylezu.
„Hele, mně je to fuk. Ale my dvě jsme, kamarádko, spolu skončily.“
To kamarádko jsem si mohla odpustit. Nikdy z nás žádný kamarádky nebyly. Když se spolu bavíme, tak maximálně na večírcích nebo v kanceláři, kde je to občas nutný.
„Jak skončily? Nejseš ty nějaká útlocitná?“
Povytáhnu obočí. Myju si ruce. Když vycházím ze záchodu, zabouchnu jí dveře před nosem.
 
„No připadá ti to normální? Ona je fakt vadná!“ snaží se mi zavděčit holka, co k nám přišla teprve před měsícem.
„Tak to už víme dávno, teď jsme si to jenom potvrdili.“
„Držte huby, šéfka jde,“ řekne potichu jiná, co vejde do kanclu o pět vteřin dřív než ona.
„Lásko, buď v klidu. Však ono se jí to jednou vrátí.“
Podívám se na něj. Nebýt jeho, už v týhle budově ani firmě dávno nepracuju.
„Nikolo, chce s tebou mluvit ředitel.“
Je to tady.
Nadechnout, vydechnout. Zastrčit košili do kalhot, učesat se. A proč vlastně? Je mi fuk, jak budu vypadat. Stejně už to nezachráním.
„Měla bys tam jít hned,“ říká mi šéfka, když vyťukávám do telefonu zprávu. Chtěla jsem odepsat mamce, že za ní o víkendu nejspíš nepřijedu, protože budu sedět u počítače a hledat si novou práci.
„Ježiš, vždyť jdu. Tak snad minutu počká, ne?“
„Jak myslíš.“
„Držím palce, lásko.“
Dneska se ožeru.
 
„Á, slečno Rusínová, jakpak se máte?“ vítá mě šéf jako starou známou. Přitom jsme se viděli tak třikrát v životě.
„Mohlo by bejt líp,“ řeknu popravdě. Nemá cenu si něco nalhávat.
„Slyšel jsem, že jste včera slavila.“
Bylo mi třicet. To se snad může, ne?
„Ano.“
„Až do rána, že?“
„Bohužel.“
„A dnes jste přišla do práce bez omluvy až ve dvě hodiny dopoledne.“
„Ne.“
„Ne? Ale já slyšel něco jiného.“
Celý dva roky chodím do práce na desátou. Jednou v životě se zpozdím a může se posrat.
„Přišla jsem ve dvě, ale ne bez omluvy. Psala jsem paní Vítězné, že se malinko zdržím.“
„Kvůli té oslavě.“
„Jo.“
„Ale tak to asi nebylo, že?“
„Proč by to tak nemělo být?“
„Protože se ke mně donesla informace, že jste byla dopoledne na schůzce u našich konkurentů.“
Pipina úřadovala. Co je mu do toho? Nejsem zaměstnanec, ale osoba samostatně výdělečně činná, můžu si dělat co chci!
„Je to pravda?“
Včera jsem slavila a domů dorazila až v půl šestý ráno. V devět už jsem měla mít schůzku, takže jsem vstala v osm. Šla jsem se osprchovat a snažila se nepozvracet. Pak jsem usnula v obýváku na gauči a probudila se v jedenáct s šílenou bolestí hlavy. Žádná schůzka se nekonala. O co mu teda jde?
„Není. Na žádný schůzce jsem nebyla.“
„Ale já vím, že ano.“
„Tak to máte špatný informace.“
„Vážně?“
Dívám se na něj a připadám si jak v bublině. Jsem já a všechno, co je kolem, se mě netýká.
„Vážně. Nechápu, kdo vám to řekl, ale rozhodně lhal.“
„Takže lhal.“ Není to otázka, konstatuje.
„Ano.“
„V tom případě je všechno v pořádku. Pokud se však dozvím, že se scházíte s našimi konkurenty, budeme se s vámi muset rozloučit.“
„Ano.“
„Nechcete mi něco říct?“
„Ani ne.“
„Tak se zase pusťte do práce.“
Vstanu a pak zasunu židli za stůl.
„Dodatečně přeji všechno nejlepší, slečno Rusínová.“
Přát mi, když jsem otočená zády, má fakt úroveň.
„Díky,“ odpovím mezi futrama, ale už se neohlídnu.
Kdyby mi nebylo tak blbě, omlátím jí hlavu o zeď. Ale mě zle teda je, a pořádně. Nesmím se předklánět, otáčet hlavou a dejchat můžu jenom pusou. Zase si někdo v mikrovlnce vařil květák. Kterej člověk si může vařit půl hodiny květák v mikrovlnce, proboha?
„Tak co?“ zeptá se Filip.
„Nic. V pohodě.“
„Vážně?“
„Jo. Jenom se mě ptal, kde jsem dopoledne byla. Tak jsem mu popravdě řekla, že tam, kde si myslí, že jsem byla, tak tam jsem fakt nebyla.“
Usměje se.
Zapomněla jsem dodat, že na tom gauči mě nahou našel ležet on. Po čtrnácti dnech vztahu jsem se předvedla se vší parádou. Jestli ho tohle neodradilo, tak pak spolu možná budeme moct zůstat až do smrti.
Pipina se na mě ani nepodívá. Jdu za ní.
„Jak si, prosím tě, přišla na to, že mám mít schůzku v Trexxu?“
Čumí do počítače. Přestane ťukat ty svoje nesmysly a podívá se na mě. „Mám tam kamaráda.“
Jasně. Odtud vítr vane.
„Předpokládám, že jde o Honzu Němečka, se kterým jsem měla na tu schůzku jít.“
Mlčení je souhlas.
„Zřejmě tě neinformoval o aktuálním vývoji situaci. Žádná schůzka se nekonala, brouku. Takže jestli ještě jednou budeš bonzovat, postarám se o to, abys tu skončila se mnou. Rozumíme si?“
Tohle byly hodně silný slova.
„Jak, prosím tě?“ zasměje se.
Oplatím jí úsměvem. „Můžeš to snadno zjistit.“
Odkráčím zase ke svýmu stolu. Otevřu počítač a začtu se do e-mailů. Nemůžu se soustředit. A vlastně ani číst. Pořád se mi trochu točí hlava a ruce si dělaj, co chtěj. Sotva udržím telefon.
Jestli jsem někdy někoho nenáviděla, je to ona. Už se jí podařilo vyštípat kámošku, když zjistila, že si sem dvakrát vzala svoji čtyřletou holčičku, i když je to od vedení zakázaný. Neměla ji ale kam dát. Pipina se postarala o to, že už ji ani nikam dávat nemusela. Šéf prohlásil, že nejsme žádná mateřská školka. Ale občas si tady tak připadám.
**********
Filip je fajn. Ale na dlouho to nevidím. Má totiž jednu velkou chybu. Chodil s pipinou. Už jsou to sice dva roky, ale stejně. Pořád po něm jede a nenechá si ujít příležitost, aby mi nedala najevo, že si dobře pamatuje na to, jakej byl v posteli. Na večírcích to neváhá vykřikovat nahlas.
Blbý je, že jsem se do Filipa zamilovala. Hned před dvěma lety, kdy jsem sem nastupovala. Ale to jsem měla o lidech tady i o zdejších vztazích naprosto zkreslený představy a bála se na něj byť jenom promluvit. Postupně jsme se ale skamarádili. Hlavně díky pátečním hospodám.
On sice tvrdí, že to s Pipinou je zapomenutá historie, ale pro mě ne. Nenávidím ji už kvůli tomu. Ale taky nesnáším bonzáky. A lidi, co lezou šéfům do zadku. Já to nikdy nedělala, ani za cenu toho, že mě pak z práce vyhodili. Mám svojí hrdost.
**********
„Seš hluchá?“ huláká na mě přes celou místnost.
„To mluvíš na mě?“ ptám se pipiny.
„Ne asi.“
Odpověď desetiletýho dítěte
„Můžeš mi přeposlat ten e-mail od toho píáristy?“
„Už jsem to udělala včera.“
„Ale já ho v e-mailu nemám.“
„Máš.“
„Nemám.“
Je fajn, že když člověk cvičí jógu, má víc trpělivosti.“
Jdu za ní.
„Můžu se podívat?“
„Ne. Mám tu i soukromou poštu.“
„Bože, já ti nebudu číst e-maily, jenom zadám do vyhledavače svoji adresu.“ Dívá se na mě nedůvěřivě. Ale dovolí mi to.
Najdu e-mail během deseti vteřin.
Ani nezabučí.
Jo, taky nesnáším hloupý lidi, co dělaj práci, kterou absolutně neuměj, a ještě jsou líp placení než ti, co jí uměj.
Ani se mi nelíbí, jak vypadá. Pořád si dává fotky na Instagram jenom v podprsence a kalhotkách, v plavkách, ručníku nebo zakrytá prostěradlem a přitom váží asi sto kilo a obličej jí pokrejvá jedna velká vyrážka.
Mám nápad. Jenže aby to klaplo, potřebuju k tomu Filipův souhlas. A taky jeho flirtovací schopnosti.
Když ona se může chovat jako hnusná bonzačka, já se můžu chovat jako zákeřná potvora. Do tý jsem stejně nikdy neměla daleko.
**********
Je tajemná jak hrad v Karpatech. A usmívá se na všechny strany. Plán klapnul. Jedinej problém je v tom, že z toho nemám takovou radost, jakou jsem čekala. Bylo to jednoduchý. Filip jí napsal, že drží s ní a že nikdy na ty jejich společný chvíle nezapomněl. Čekala jsem, že ji bude muset chvíli zdolávat. Přemlouvat. Prosit. Nic z toho se nestalo. Lidská naivita je bezmezná.
„Niki, můžeš mi, prosím tě, poslat tu pozvánku na zítřejší přehlídku?“
„Ty tam chceš jít taky?“
„Proč by ne?“
„Je to jenom pro dva,“ a já tam chtěla jít s Filipem.
„Však jo, půjdu s kamarádem,“ usmívá se, jako by nechápala. Ale chápe moc dobře.
„Ale já tam chci jít taky,“ začínám pěnit.
„Aha, to jsem nevěděla.“
Cože? Vždyť ta pozvánka přišla mně!
„Tys to nevěděla? Ta pozvánka je pro mě, jestli sis toho nevšimla!“
„Zklidni se. Bude lepší, když tam půjdu já a domluvím třeba nějakej kšeftík. Ty bys tam jenom chlastala.“
To přehnala.
„Tak podívej se – …“
„Holky, klid. Třeba se tam dostaneme všichni,“ mrkne na mě Filip.
Pipina se rozzáří.
Teď už mi jí není líto.
Máme plán. Jakmile ji Filip přesvědčí, aby s ním šla na víno a ona kývne, pozve ji do vinohradskýho Výčepu. Chodívali tam kdysi pořád. Daj si lahvinku, možná něco malýho k jídlu a pak ji pozve domů. A tam budu čekat já a vysměju se jí do obličeje, jaká je to naivní pipina. Trochu dětinskej plán. Ne trochu, vlastně dost. Ale mě to stačí. Aspoň k chvilkový radosti. Že jsem ji převezla. Uvědomí si, že už nemá šanci a aspoň ho nechá na pokoji. Zejtra po přehlídce to vypukne.
*********
Celej den nestojí za nic. Bolí mě hlava a ke všemu kolegyně slaví narozeniny, takže přinese nechutnou bohemku. Vypiju skleničku a hlava mi začne třeštit ještě víc. Tři hodiny odpoledne. Ještě dvě a můžu jít domů.
„Vy jdete večer teda taky?“ ptá se pipina.
Dělám, že neslyším.
„V to doufám,“ odpoví Fillip. Periferně vidím, že se Pipina blahem asi složí na zem. Nejradši bych se zasmála. Kdyby mě nebolela ta hlava.
„Já kdyžtak řeknu kámošovi, on tě tam protlačí. Psal mi, že by mi zařídil klidně další vstup.“
Neřekne `vás`, řekne `tě`. No to bych jí dala facku.
Je mi špatně. Vezmu si ibalgin.
Na přehlídku jdeme nakonec všichni. Já, Filip, Pipina a její teplej kámoš, kterej nemůže celou přehlídku od Filipa odtrhnout oči. Plán je takovej, že z přehlídky odejdu dřív s tím, že jsem unavená. Filip zůstane a pozve pipinu na víno. A pak domů.
Odejít dřív mi žádnej problém nečiní. Hned jak za mnou zapadnou dveře do bytu, usnu. Na tom samym gauči, kdy mě Filip poprvé viděl v tom krapet nespolečenskym stavu. Probudím se v půl druhý. Určitě každou chvíli přijdou. A taky že jo. Nestačím si ani dojít na záchod a už slyším klíče v zámku.
Rychle se zkontroluju v zrcadle a sednu si zpátky na gauč. Čekám, až přijdou do obýváku.
„Nazdárek,“ pozdravím hned, jak je uvidím ve dveřích.
Jenže vedle Filipa stojí on. A až za nima stojí pipina. Stoupnu si a střílím pohledem z jednoho na druhýho.
„Takže party ve čtyřech?“ usmívá se pipina.
„Filipe?“
„Čau kočko, přinesli jsme nějaký pití. Dáš si s námi?“
„Ne.“
„Proč?“
„Jsem unavená, radši půjdu domů.“
„No tak, přece si sem nešla zbytečně.“
Zřejmě jo a evidentně zapomněl na náš plán. „Můžeme si promluvit?“
Pokrčí rameny. Zavřeme se v ložnici.
„Tys zapomněl, na čem jsme se domluvili?“ To hlavní, co mě zaráží, je, že není ani kapku opilej. Ani z něj není cítit žádný víno.
„Kočko…“
„Tys na to fakt zapomněl?“
„Nezapomněl, jenom se mi to rozleželo v hlavě.“
„Aha, takže místo toho ses rozchod tady s nima chlastat?“
„Je to starej známej. Dlouho jsme se neviděli.“
„Ty ho znáš?“
„Trochu…“
„Jdu domů, nemám náladu pít. Jsem unavená. Dobrou.“
Neprotestuje. Nezadrží mě.
U výtahu mě doběhne pipina.
„Jdu s tebou.“
Zvednu obočí. Taková příležitost a ona ji takhle zahodí?
„Lepší bude, když si popovídaj sami,“ řekne.
„Aha, nechceš jim kazit zábavu.“
Zahihňá se. „Tak nějak.“
Sjedem dolů.
„Jdeš na tramvaj?“ ptá se.
„Hmmm.“
„Tak to máme stejnou cestu.“
To mi scházelo.
„Nechceš si dát ještě skleničku?“ navrhne, když jdeme kolem baru.
S ní? Tak to ani náhodou. Už takhle je ten večer divnej.
„Klidně,“ nechápu, že jsem to řekla.
„Niki, tobě to nedošlo viď?“ ucucne z plný skleničky, kterou před ní barmanka postaví, a významně se na mě podívá. Chce si zapálit, ale pak jí dojde, že uvnitř se kouřit nesmí. „Ale buď v klidu, mně to taky pár let trvalo,“ zasměje se.
„Co jako?“
„Filip je na kluky.“
Tak to už se směju taky. To bych o tom něco musela vědět.
„Jako nejenom na kluky, ale i na ně. Zřejmě spolu ještě nejste tak daleko, aby ti to řekl.“
A já mám zase pocit, že jsem toho vypila moc málo na to, abych tady s ní dál seděla.
Zvednu se.
„Kam jdeš?“
„Domů.“
„Ale já ti nelžu.“
Běžím na tramvaj. To víno jsem si mohla dopít, sakra. Nevěřím jí. Dělá mi to naschvál. Proč nemůžu mít nic jednoduchý?
Domů dorazím ve čtyři. Usnu jako špalek. Ani se nesvlíknu. Ráno chci zavolat Filipovi, jestli pro mě přijede, ale když vezmu do ruky telefon, zjistím, že mi psal.
Nemela ses to dozvedet takhle. Ale je lepsi, kdyz to vis. Mrzi me to. 
Volám do práce, že je mi zle a že nepřijdu. Je mi jedno, co si šéf myslí. Ať mě třeba vyhodí. Kdybych totiž do práce šla, asi bych je oba zabila. Nebo jim aspoň rozmlátila ty jejich zabordelařený stoly.
V tu chvíli mi to dojde. Prvního dubna! Vždyť je, do prdele, apríl! Okamžitě volám Filipovi. Nezvedá to. Píšu pipině.
Myslis, ze jsem vam to sezrala, co? Tak tohle je zase muj april! Nesezrala.
Čekám, že mi Filip zavolá zpátky. Jenže nezavolá. Čekám až do večera. Když druhej den přijdu do práce, není tam. Není tam ani pipina. Odpoledne už to nevydržím. Ptám se kolegyně, kde jako jsou. Že prej neví. Nepřijdou ani druhej den. Jdu za šéfkou. Je mi trapně, když se jí ptám, jestli neví, kde je můj kluk. Asi bych to měla vědět. Ale nevím.
„Vzal si přece dovolenou.“
Cože?
„To bych asi musela vědět, ne?“
Pokrčí rameny.
Kde je pipina, se neptám. To už by vypadalo fakt blbě. Každej v týhle budově ví, že ji nemám ráda.
„A kdy se má vrátit?“
To už fakt čumí jak péro z gauče.
„Hele, stalo se něco?“
„Ne. Proč jako?“
„Neměla bys to vědět spíš ty, kdy se vrátí?“
Měla. Jasně, že měla.
Po práci jdu k Filipovi domů. Zvoním, klepu na dveře, ale nikdo neotvírá. Už chci skoro odejít, když zachrastí klíč v zámku.
Pipina. Co ta tady dělá?
„Co tady chceš?“ vyjedu.
Skoro bych jí nepoznala. Má opuchlý oči a strašný kruhy pod očima.
Neodpoví, ale pustí mě dál. Filip leží v posteli a spí. Když ale bouchnou dveře, probudí se.
Jdu za ním. Pipina zmizí.
„Co ti je? Vůbec nereaguješ na volání ani zprávy. Nebyl si v práci. Měla jsem o tebe strach.“
„Niki… Promiň. Udělal jsem strašnou hloupost.“
„To teda jo. Fakt jste si ze mě hezky vystřelili. Skoro bych tomu věřila, neznat tě.“
„Ale ty mě neznáš.“
Zarazím se.
„Neměla bys tady být.“
„Měla! Jsem tvoje holka!“
Povzdychne si a zavře oči.
„Co ti je?“
„Nemám náladu na lidi.“
„Proč?“
„Protože.“
„Filipe, no tak.“
„Mám AIDS.“
Nevím, jak dlouho na něj zírám. Ale asi hodně dlouho. Nikdo nic neřekne.
„Nebyl to vtip,“ hlesnu.
„Nebyl.“
„Byl apríl.“
„Já vím. Když mi to doktorka říkala, taky jsem si říkal, že to třeba bude apríl.“
„Pipina tu může být a já ne?“
„Ona mě zná dlouho, Niki. Je jako moje ségra.“
Cože? Jako ségra? A proč jsem si toho za ty dva roky nevšimla?
„V práci se k sobě chováme jinak. Aby nebyly řeči, když jsme spolu kdysi chodili. Ale jsme prostě kamarádi, Niki. Dobrý kamarádi.“
Asi bych se měla rozčilovat, vyhrožovat, řvát. Ale na světě jsou horší věci. Třeba AIDS.
„Za všechno se omlouvám. Měl jsem ti to říct. Jenže vy dvě se nemáte rády a- ,“
„- a co? A tak si mě radši nechal ve sladký nevědomosti? Jak ji můžeš mít rád?“
„Je to hodná holka. Jenom s holkama to moc neumí. A pár blbejch vlastností taky má, přiznávám, ale prostě ji mám rád,“ usměje se.
Povzdychnu si. Není to už jedno?
„Je to vážný?“ změním téma.
„Docela jo, ale možná to přežiju.“
Snažím se mrkáním zahnat slzy. Nepomůže to.
„Niki, posral jsem to.“
„Nech toho, nechci, aby ses litoval. Na světě jsou přece horší věci, ne?“ zkusím se usmát. Docela to jde. AIDS se přece dá léčit. V dnešní době jo. Všechno bude zase dobrý.
„Niki, poslouchej mě. Ty to pořád nechápeš. Jsem nakaženej. A to znamená -,“ větu nedořekne. Protože ví, že jsem to pochopila. Teprve teď. Do prdele.
„Mně nic není, je mi fajn,“ slyším, jak naivně to zní. HIV pozitivní člověk dlouho nemusí poznat vůbec nic.
„Běž k doktorovi.“
Knedlík v krku mi nedovolí mluvit. Kývnu.
„Bude to dobrý, Niki.“
Zhoupne se mi žaludek. Vyběhnu z ložnice a jen tak tak to stihnu na záchod. Ve dveřích se srazím s pipinou. Nejradši bych jí ty dva zrzavý copy ustřihla. Holka po pětadvaceti by měla mít zakázáno nosit copy.
„Seš v pohodě?“ ptá se.
„Ne,“ stačím říct, než se pozvracím.
Domů jedu taxíkem. Jestli mi na tomhle světě zbývá míň času než ostatním, nechci ho strávit v emhádéčku. A zítra taky do práce nepůjdu. Škoda že jsem se nezeptala, jestli musí na testy i pipina. Ale podle toho, jak vypadala, bych řekla, že už na nich byla.
********
více povídek na mém blogu: https://www.businesscoffee.cz