Jdu na vysokou. Podruhé.
První pokus nevyšel z mnoha důvodů, ale asi hlavně proto, že jsem nebyla pro studium zralá, soustředěná. Nevěděla jsem, proč to dělám, proč se učím. Proto mi to připadalo nezdolatelně těžké. Chtěla jsem se bavit, tančit, chodit na koncerty, být hezká, všechno jen ne to, co jsem si na základce vysnila, na co mám talent. Jazyky.
Čeština i cizí řeči mě vždy přitahovaly, vždy jsem v nich byla lepší než v jiných věcech. Proč tedy, když jsem se dostala na ten vysněný obor, kam se hlásilo tolik lidí… Proč jsem to najednou nechtěla?
Zamýšlím se nad mládím, nad tou dravou, sentimentální touhou po všech zážitcích, po všem, co svět jen nabídne. Nad těmi zlomenými srdci, tolika slzami pro věci, které se s odstupem zdají bezcenné a zbytečné. Zamýšlím se nad mládím. Sedím tu na koleji, sama, protože spolubydlící zatím nedorazila a cítím očekávání. Očekávání, že si konečně začnu skutečně stavět svůj sen.
Chci teď dělat vše pro mě, pro tu stránku mě, kterou jsem tolik zanedbávala ve snaze “žít”. Jak jsem popírala tu holku, která chtěla všechno vědět, která chtěla uspět. Věřím ve svůj úspěch. Věřím, že zítra to půjde přesně tak, jak si přeji. Jsem moc vděčná za to, že jsem tu druhou šanci dostala.
Podruhé jdu na vysokou. Držte mi palce.
