„Kodex jsou jen slova, můj pane,“ zazněla má tichá odpověď pronesená s maximální opatrností. „Jakkoli jsou božská a vznešená, jsou to jen slova. Nechápej mě špatně, můj pane. Je to cesta, po které je mi dovoleno jít, ale chci-li na ní zanechat svůj vlastní odkaz a stát se něčím víc, než jen stále stejně se opakující frází, musím dělat svá vlastní rozhodnutí.“ Otočila jsem se k němu, abych mu viděla do tváře a pokračovala. „Musím, i když je to občas nepříjemné nebo dokonce zraňující. Musím tu lásku, tu upřímnou láskou, kterou k tobě v hloubi srdce chovám, zahalit do vznešených a božských činů, aby i ostatní spatřili a pocítili to, co cítím já. Aby pochopili, jaký jsi doopravdy – aby tě alespoň na chvíli mohli spatřit mýma očima a již navždy si nesli v mysli tvůj obraz jako světlo, ukazující cestu tam, kde všechna jiná pohasla. Tak, jako si ho nesu já. Prosím, nesnaž se zabránit tomu, aby mezi stránky kodexu vstoupil člověk. Vždyť jen tak se může vyjevit jejich skutečná síla a pomoci ti ve tvém nelehkém úkolu. Možná, že právě tohle je můj úkol a já ho chci vyplnit co nejlépe. Ne proto, že musím, ale proto, že chci. Protože tě miluji, můj pane.“ Pohladila jsem jeho tvář a vpíjela se do jeho očí hlubokých jako oceán. Jak snadné by bylo se v jejich nekonečných vodách ztratit! „Miluji tě víc, než cokoliv jiného na světě.“
