Zívající náruč tmy mě ale z tohoto zvláštního stavu brzy vytrhla. Přede mnou opět nebylo nic – terén se prudce svažoval dolů – nevědomky jsem se dostala na samou špičku skalního ostrohu vypínajícího se do prázdna. Unaveně jsem se opřela o nejbližší strom. Bylo to už jedno – musela bych se vrátit notný kus, abych mohla znovu pokračovat v původním směru. Ale jestli jsou pronásledovatelé tak blízko, vběhla bych jim přímo do cesty. A jestli jsou příliš daleko, možná je ani nenapadne hledat tady, ve slepé uličce.
Připadalo mi, že zvuk mého dechu přehlušuje všechno ostatní. V uších mi hučelo a pískalo a srdce hrozilo každým úderem vyskočit z těla. Krev mi bušila ve spáncích a vyklepávala rytmus pohřebních písní, zahánějících Amemait a další démony. Tma se okolo mě stahovala jako sarkofág, jako do červené pouště vykopaný hrob. Zem studila a chladný vzduch kradl i ty poslední zbytky tepla z mého těla. Byla jsem na konci sil a věděla, že znovu se už rozběhnout nedokážu. Zbývala jediná naděje…
