Když se plán zhatí
Nevím co to je. Někdo má Anděly, někdo Vesmír, někdo Boha. Říkejme tomu každý, jak potřebujeme. Upřímně, sama pořádně nevím, co mám já. Říkám o sobě, že jsem atheistka. Čím jsem ale starší, tím více se přikláním k tomu, že něco mezi nebem a zemí existuje. Možná je to nějaká energie, možná něco z dříve jmenovaného, možná „jen“ naše touha po něčem, co nás chrání, brání a zoceluje. Jedno vím ale jistě. Je dobré mít oči otevřené a vnímat signály, které nám „to“ sem tam posílá… Někdy jsou to signály skutečně zásadní a jejich uposlechnutí může být otázka života a smrti. Někdy jsou zdánlivě nevýznamné a na náš život nemají zásadní vliv. Ale ono… jak se to vezme…
Měla jsem naplánované aktivity, jednu po druhé, na celý pracovní den, samozřejmě jako vždy, s dokonalým time managementem. A ejhle. Všechno je jinak. Změnil se mi den. Dveře od garáže se neotevřely a já nemohla vyjet s autem ven. MHD už to nestíhám. Přichází panika a chaos. Jak to asi zvládnu? Vím, že už to nemohu stihnout. Není to reálně možné. Mám dvě možnosti. První je dohonit skluz, popohnat děti, dát nohy na ramena, utíkat na autobus a doufat, že neujede zrovna před nosem. V ideální variantě budu mít 15 minut zpoždění. V horším případě 30. Budu uštvaná, zpocená, naštvaná a ve stresu. A co děti? Ty budou šťastné, že konečně pojedou zase jednou autobusem. Ale s kým? S touhle matkou, která na ně křičí, ať si pospíší, neloudají se a ať sebou sakra „hejbnou“? Maminka přece spěchá!
Ne, tahle varianta se mi nezamlouvá. Vím, že se nejedná o zásadní schůzku na které mám hlavním roli já. Volím variantu druhou. Změním svůj postoj k celé situaci a přehodnotím celý den. Asi to je tím článkem o postojích, co jsem před několika dny dopsala a který mě hodně oslovil… Rozhodnu se, že na děti spěchat nebudu a autobus nechám klidně ujet před nosem. Nedobíhám ho. Alespoň nebudu celý den upocená. 
Nechci přijít o tolik pozdě (beztak už bych tam pak nebyla moc přínosná a spíše bych vyrušovala). A tak se na patřičných místech omlouvám a volím zcela jiný program. Rozhodnu se strávit neplánovaně parádní den se svými dětmi a s jejich babičkou, která je měla původně sama hlídat. Jezdíme tramvají, metrem i autobusem a navštěvujeme Pražský hrad a Karlův most. Děti jsou okouzlené pouličními umělci a já s nimi.
Dodávají centru města neuvěřitelně pohodovou atmosféru a člověk si hned připadá jak někde na dovolené u moře. Tu posloucháme harmonikáře, po chvíli zase sledujeme loutku hrající na housle, o pár metrů dál hladíme hada (já tedy NE ;-)) a nechybí ani pan bublinář, který vyfoukává obrovské bubliny, které volně stoupají až k nebi. S obrovskou chutí podávám dětem drobáky a ty je s ještě větším nadšením házejí do klobouků či talířů oněch umělců. Takový umělec na Karlově mostě je vlastně podnikatel, jako každý jiný. Zaslouží si svou výplatu. A víte co? Ještě za to dostanete slovo díku, vděčný pohled do očí a úsměv ve tváři jako bonus. Jak krásný obchod…
Užila jsem si skvělý den se svou rodinou a vím, že ten mi nikdo nikdy nevezme. Mělo to tak prostě být. 
Zažila jsem před nedávnem ještě jeden zajímavý zážitek, kdy jsem sama bojovala se svými dvěma postoji. Týkal se mého prvního, vlastnoručně malovaného, afirmačního hrnečku. Měla jsem ho ráda, ale bohužel u mě vydržel jen čtyři měsíce. A pak mi, jednoho rána, spadl a rozbil se na kusy. První myšlenky byly hrozné. Vtrhly mi slzy do očí a napadalo mě spousta myšlenek, co všechno to může znamenat a jak moc se mi právě rozpadly mé sny a vize. Po pár minutách jsem se ale rozhodla jinak. Rozhodla jsem se přijmout jiný, pozitivní, postoj: „Střepy znamenají štěstí“ a tomu jsem dokonale uvěřila. Za několik dní jsem si malovala nový. Abych na nic nezapomněla, prohlížela jsem si na fotkách ten starý. A víte na co jsem přišla? On vůbec nebyl afirmační. Všechny vize a přání jsem na něj napsala ve špatném formátu a proto se mi nemohly splnit. Všimla bych si toho vůbec, kdyby se nerozbil? Nebyl i toto nějaký signál odněkud shora? Jsem si jistá, že ano.
A proto… Stavme se k věcem, co se nám dějí, tím správným, pozitivním postojem a mějme oči otevřené…
Ivana Štěrbová
www.ivanasterbova.cz
Zdroj foto:Pixabay.com
