Když se plán zhatí
Nevím co to je. Někdo má Anděly, někdo Vesmír, někdo Boha. Říkejme tomu každý, jak potřebujeme. Upřímně, sama pořádně nevím, co mám já. Říkám o sobě, že jsem atheistka. Čím jsem ale starší, tím více se přikláním k tomu, že něco mezi nebem a zemí existuje. Možná je to nějaká energie, možná něco z dříve jmenovaného, možná „jen“ naše touha po něčem, co nás chrání, brání a zoceluje. Jedno vím ale jistě. Je dobré mít oči otevřené a vnímat signály, které nám „to“ sem tam posílá… Někdy jsou to signály skutečně zásadní a jejich uposlechnutí může být otázka života a smrti. Někdy jsou zdánlivě nevýznamné a na náš život nemají zásadní vliv. Ale ono… jak se to vezme…
Měla jsem naplánované aktivity, jednu po druhé, na celý pracovní den, samozřejmě jako vždy, s dokonalým time managementem. A ejhle. Všechno je jinak. Změnil se mi den. Dveře od garáže se neotevřely a já nemohla vyjet s autem ven. MHD už to nestíhám. Přichází panika a chaos. Jak to asi zvládnu? Vím, že už to nemohu stihnout. Není to reálně možné. Mám dvě možnosti. První je dohonit skluz, popohnat děti, dát nohy na ramena, utíkat na autobus a doufat, že neujede zrovna před nosem. V ideální variantě budu mít 15 minut zpoždění. V horším případě 30. Budu uštvaná, zpocená, naštvaná a ve stresu. A co děti? Ty budou šťastné, že konečně pojedou zase jednou autobusem. Ale s kým? S touhle matkou, která na ně křičí, ať si pospíší, neloudají se a ať sebou sakra „hejbnou“? Maminka přece spěchá!
Ne, tahle varianta se mi nezamlouvá. Vím, že se nejedná o zásadní schůzku na které mám hlavním roli já. Volím variantu druhou. Změním svůj postoj k celé situaci a přehodnotím celý den. Asi to je tím článkem o postojích, co jsem před několika dny dopsala a který mě hodně oslovil… Rozhodnu se, že na děti spěchat nebudu a autobus nechám klidně ujet před nosem. Nedobíhám ho. Alespoň nebudu celý den upocená. 😉
Nechci přijít o tolik pozdě (beztak už bych tam pak nebyla moc přínosná a spíše bych vyrušovala). A tak se na patřičných místech omlouvám a volím zcela jiný program. Rozhodnu se strávit neplánovaně parádní den se svými dětmi a s jejich babičkou, která je měla původně sama hlídat. Jezdíme tramvají, metrem i autobusem a navštěvujeme Pražský hrad a Karlův most. Děti jsou okouzlené pouličními umělci a já s nimi.
Dodávají centru města neuvěřitelně pohodovou atmosféru a člověk si hned připadá jak někde na dovolené u moře. Tu posloucháme harmonikáře, po chvíli zase sledujeme loutku hrající na housle, o pár metrů dál hladíme hada (já tedy NE ;-)) a nechybí ani pan bublinář, který vyfoukává obrovské bubliny, které volně stoupají až k nebi. S obrovskou chutí podávám dětem drobáky a ty je s ještě větším nadšením házejí do klobouků či talířů oněch umělců. Takový umělec na Karlově mostě je vlastně podnikatel, jako každý jiný. Zaslouží si svou výplatu. A víte co? Ještě za to dostanete slovo díku, vděčný pohled do očí a úsměv ve tváři jako bonus. Jak krásný obchod…
Užila jsem si skvělý den se svou rodinou a vím, že ten mi nikdo nikdy nevezme. Mělo to tak prostě být. 🙂
Zažila jsem před nedávnem ještě jeden zajímavý zážitek, kdy jsem sama bojovala se svými dvěma postoji. Týkal se mého prvního, vlastnoručně malovaného, afirmačního hrnečku. Měla jsem ho ráda, ale bohužel u mě vydržel jen čtyři měsíce. A pak mi, jednoho rána, spadl a rozbil se na kusy. První myšlenky byly hrozné. Vtrhly mi slzy do očí a napadalo mě spousta myšlenek, co všechno to může znamenat a jak moc se mi právě rozpadly mé sny a vize. Po pár minutách jsem se ale rozhodla jinak. Rozhodla jsem se přijmout jiný, pozitivní, postoj: „Střepy znamenají štěstí“ a tomu jsem dokonale uvěřila. Za několik dní jsem si malovala nový. Abych na nic nezapomněla, prohlížela jsem si na fotkách ten starý. A víte na co jsem přišla? On vůbec nebyl afirmační. Všechny vize a přání jsem na něj napsala ve špatném formátu a proto se mi nemohly splnit. Všimla bych si toho vůbec, kdyby se nerozbil? Nebyl i toto nějaký signál odněkud shora? Jsem si jistá, že ano. 🙂
A proto… Stavme se k věcem, co se nám dějí, tím správným, pozitivním postojem a mějme oči otevřené… 😉
Ivana Štěrbová
www.ivanasterbova.cz
Zdroj foto:Pixabay.com
