11. února to bude 20 let, co jsem si nechala koupit svůj první mobilní telefon. Byla to Motorola a kupoval mi ji kamarád i s pouzdrem za asi 5500 kč. Také mi tam vše nastavil a naučil mě telefon používat.
Chodila jsem po městě a připadala jsem si jako debil. Však se v tu dobu říkalo, že každý debil má mobil. 🙂
Pamatuji se, jak v autobuse zazvonil někomu telefon a několik lidí si ho vyndalo a dívali se, zda to zvoní právě ten jejich. Bylo to směšné, ale i já to dělala a cítila se jako královna. V tu dobu – únor 2000 ještě neměl mobil každý, zatím ho spíš vlastnili podnikatelé, ke kterým jsem také patřila a teprve postupně si ho začali lidé kupovat. U nás v rodině jsem ho měla první, pak jsem šla v květnu do Prahy na operaci, tak si jeden pořídili i moji rodiče a můj tehdejší přítel, abychom byli ve spojení.
Dcera například mobil hrozně dlouho odmítala, nicméně jsme ji pak přesvědčili, že budeme klidnější, když s ní budeme ve spojení. Šla studovat do Prahy a my všichni bydleli v Liberci.
Ale proč věrnost až za hrob? Těch pár lidí, kteří jim měli mobil přede mnou, byli u operátora, kam jsme vlezla i já. A dodnes, celých 20 let jsem u stejného operátora. A mám stejné číslo telefonu. Nikdy jsem neměla potřebu měnit ani jedno, ani druhé, s operátorem jsem spokojená, vždy mi vymyslí tarif na tělo, aby mi to vyhovovalo. Máme tak stejného operátora my s manželem, i internet. Můj tatínek v Liberci a moje dcera, která zůstala po studiích v Praze.
Máte to také tak?
P.S. možná jsem spíš „konzerva“, neboť třeba banku mám 34 let taky jednu stejnou a nikdy jsem ji nezměnila.
Hudlenka
