Milé dámy,
dlouho jsem tu nebyla a na mé blogy už pomalu sedá prach, což je obrovská chyba, a tak se zase pouštím do psaní 🙂 Co mám na srdci?
LICHOTKY!
Umíte je přijímat?
Nemyslím takové to pochlebování vlezdoprdelků, lichometníků a jiných živočišných druhů. Ale skutečně pronesené, upřímně myšlené pochvaly? Přijímáte je s graciezním úsměvem, šarmem a sebevědomím? Nebo takové sdělení smetete ze stolu s tím, že prostě tento kabátek od Versaceho (Gucciho, Diora) máte vyčleněn jen pro příležitost vynášení smetí do popelnice?
Nedávno jsem četla nějakou studii, že, nejenom ženy, raději upozorní dopředu na svůj fyzický nedostatek, ač skutečný nebo jen tušený, aby ten na druhé straně věděl, že si jsou své vady na kráse vědomy. A tím pádem mu vezmou vítr z plachet, kdyby měl náhodou potřebu na tento „problém“ poukázat. (Teď jsem se do této věty nějak zamotala, ale doufám, že je vám smysl jasný a aspoň tušíte, co jsem vám chtěla sdělit.)
No, ale zpět k těm lichotkám. Přiznávám bez mučení, že já lichotky asi přijímat neumím. Možná to bude tím, že mi zase nikdo moc nelichotí, takže nemám možnost trénovat. Ale zrovna dneska jsem byla pochválená, že mi to sluší, heč! 😉
A vlastně nedávno mi přišla pochvala od NĚKOHO mailem. Vzhledem k tomu, že teď už je to vlastně NIKDO, nemá cenu se tu o NĚM rozepisovat. Ale o těch pochvalných slovech, proč ne? Takže mi přišlo něco v tom smyslu, že jsem „fajn holka“. Nejdřív ve mně pěkně hrklo, protože jako o holce jsem o sobě neuvažovala už pěkně dlouho. Po druhém přečtení mě napadlo, jestli je to pouhé konstatování faktu nebo následuje nějaké ALE. Chvíli jsem si užívala toho prvního, ale samozřejmě následovalo to druhé.
Poučení pro příště?
Když vám chlap nějakým způsobem „vykomunikuje“, že jste fajn, zůstaňte ve střehu! V prvním případě (konstatování faktu) budete překvapená mile a v případě druhém (nějaké ALE) nebudete překvapená vůbec.
A jak jste na tom, dámy vy? Jak umíte přijímat lichotky a lichotí vám někdo?
Vaše teta Eva
Zdroj foto:Pixabay.com
