Poprvé jsem seděla v autě asi jako několikaměsíční dítě. Samozřejmě, že si to nepamatuji. Vím to z vyprávění mojí mamky, když mě vezli do nemocnice. Skutečně první jízda za volantem mě čekala až na střední. Autoškola v rámci studia.
Vzpomínky jsou to opravdu různorodé. Vystřídala jsem 2 instruktory autoškoly. Statisticky jsem ve svém kolektivu vynikala. Byla jsem poslední, která ještě neměla řidičák. Nedařilo se. Zařekla jsem se, že nikdy řídit nebudu. Řekla jsem si, že onen osudný měsíc květen na střední bude posledním pokusem pro získání řidičského průkazu. Stal se zázrak, řidičák jsem udělala. Ten den jsem štěstím brečela.
O rok později jsem si vybrala školu v jiném městě 30 km vzdáleném od bydliště. Internát pro mě nepřipadal v úvahu. Začala jsem dojíždět autobusem. Vydržela jsem to asi 14 dní, pak mě začali šikanovat v autobuse. Zažívala jsem výsměch za něco, s čím jsem se narodila. Pronásledovatele jsem měla na střední a bohužel pronásledovatele jsem měla i dále.
Přestala jsem chodit do školy. Má absence a neplnění docházky se nedala v rodině utajit. Do této doby nikdo nevěděl o tom, že mě na střední škole šikanovali. Možná jsem to však měla říct. Kdo ví? Vrátit čas nelze.
Byla mi nabídnuta pomoc. Dojíždět autem. Řidičák už jsem měla, tak směle do toho. Roční výpadek neřízení zanechal následky. Učila jsem se ovládání auta od začátku. Nohy ztratily soulad, prolitý pot na silnicích byl znát, ale dokázala jsem to. Jezdila jsem sama. V noci. V zimě. Na náledí. Párkrát jsem zapadla, zůstala stát na rozestavěné silnici nepojízdná a bohužel i havarovala na kruhovém objezdu.
Peugeot s modrým lakem. Moje pýcha a záchrana. Dostudovala jsem s vyznamenáním. Naučila jsem se řešit problémy na silnicích a potíže s autem. Mám svůj autoservis, kde automechanici dělají svou práci s láskou. Vzhledem k stáří auta, vlastně i můj druhý domov.
Teď o 8 let později, je to stále Peugeot. Modrý lak? Ten je ještě místy neporušený. Vlhkost trávníků a expozice povětrnostním podmínkám udělalo svoje. Pod kapotou? Původní už moc není. Totožné disky na kolech mi nikdy nebyly přány. Ale přesto mám k němu téměř citový vztah. Má totiž vepsaný příběh přímo do karoserie. Příběh záchrany introvertky.
Srpen 2021 nastává neúprosný fakt přiznat si, že lepší už to nebude. Čeká ho pravidelná technická kontrola. Opravy před technickou bolí skoro jako zubní zákrok. Cítím ho já po finanční stránce a pociťuje ho i ten můj kus plechu se 4 koly.
Nechci se s ním rozloučit. Strašák trvalé ztráty na mě vyskakuje při každém řízení. Vydrží ještě? Budu mít z čeho zaplatit opravy, technickou? Bez technické jezdit nemůžu. A bez auta jezdit nebudu vůbec.
Našla jsem si tedy citát od Lao-c´ – „Nové začátky se často maskují jako bolestivé konce“. Až tedy nastane ten čas, kdy naposledy usednu za volant svého Peugeota, tak budu silná. Budu věřit v nový začátek.
Obrázek: unsplash.com
