Jak jsem zvládla 14hodinovou cestu a 14 dní s blízkými
Při odjezdu na letošní dovolenou jsem byla opět celá obav. Jak zvládnout 14hodinovou cestu a 14 dní s rodinou? To nepůjde, říkala jsem si. Nejsme na to zvyklí. Přes týden se vídáme okolo 3,5 hodin denně a teď najednou 14 dní spolu …
První stres samozřejmě přišel při balení, kdy jsem byla na vše sama. Při otázkách typu: “Kolik peněz vyměníme? Co za věci chceš na sebe? Bude nám stačit tolik jídla?”, jsem nedostávala odpovědi, které jsem potřebovala. Klasika, teď bych se nad tím vůbec nepozastavila, ale v daný okamžik jsem létala jak čertík z krabičky. Vše bylo zabaleno skoro týden před odjezdem a pak přišel ten největší strašák, cesta.
Domluva byla jednoduchá. Ty řídíš v noci a já přes den, po ranní kávě. Než jsem si stačila přehodit polštář, ráno bylo tu a s ním i můj čas. Jaké ovšem bylo překvapení, když jsem zjistila, že vlastně řídit ani nechci, nemám na to náladu. Kupodivu byl v klidu. Svým způsobem se mu moc nedivím, pohled na mou maličkost po noci strávené v autě mluvil za vše. Po jednom rýpnutí a dvou energetických bonbónech usedl opět za volant s vidinou pouhých 300 km do cíle. Snažila jsem se nahodit úsměv a držet ho při vědomí, ale oba jsme věděli, že už potřebujeme být na pokoji a oddechnout si. Naše slečna ovšem toto nebrala v potaz a plná očekávání každou chvílí pronesla “už tam budeme?” Klasika ze Shreka. Holka šikovná pochopila po třetím dotazu, že bude lepší pustit si pohádky a čekat.
Nevím čím to, ale po načerpání sil a přestěhování na správný pokoj, jsem dospěla k závěru, že nás všechny někdo vyměnil. Bylo úžasné sledovat, jak začala působit dovolená. Vše se zklidnilo, na vše bylo dost času a hlavně na naší slečnu. Pár věcí chybí, pár přebývá, ale nikde neslyším tu známou větu “Jak jsi to balila?” Proč mám s sebou toto a ne tohle?” Řeknu vám, je to skvělý pocit. U všeho toho krásného mě napadla otázka “Čím to je, že najednou umíme hodit vše za hlavu?” Bez pozvání se k nám vloudilo pochopení, zájem a pohoda.
Dnes na pláži, když už jsme byly jen samy dvě se slečnou jsem si uvědomila, jak jsem ráda, že je mám. Jak si užívám chvil, když jsem s ní. Jako dvě malé holky jsme lezly po kolenou a hledali mušle na pláži, která je ze samých kamínků. Vůbec jsem v tu chvíli neřešila, jak vypadám, jestli mi náhodou nevylézá z plavek něco, co mělo zůstat schováno. Prostě pohoda. Ani po příchodu na pokoj mi nevadilo vidět, jak se válí na posteli a před sebou má počítač s dokumentem. A co následovalo dál? Po rychlovečeři se zachoval jako táta: Vše okořenil hrou prší, badmintonem a procházkou po pláži se svou slečnou a mě tím dopřál pár chvil na přemýšlení a odpočinek.
Rychlým závěrem dodám pouze toto: “Naučte se zastavit, užívat si chvil s blízkými a řešte jen věci důležité, ne provozní blbosti ;-)”.
Když to vyšlo nám, vám to určitě vyjde také.
Zdroj foto: Pixabay.com
