192

Dnes zcela běžná propiska byla ještě před druhou světovou válkou vzácná a velmi drahá.

Zní to možná překvapivě, ale ještě před několika desítkami let nebylo úplně samozřejmé poznačit si na kus papíru náhlý nápad nebo si poznamenat nové telefonní číslo. Před světovými válkami se totiž psalo především plnicím perem, k němuž si člověk ideálně nosil i savý papír a inkoust na doplnění. Každou chvíli si pak umýval modré ruce a hlavně doufal, že mu někde po cestě pero v kapse nevyteče. 

Ani tužky nepředstavovaly zcela pohodlné řešení: Používaly se sice běžně, bylo je ovšem nutné neustále ořezávat a řešit, kam s pilinami.

První patenty na pera s postupně dávkovaným inkoustem však byly uděleny až na konci 19. století. Figuroval mezi nimi i nástroj umožňující popisování zvířecí kůže v průběhu jejího zpracování, s nímž přišel na patentový úřad Američan John Jacob Loud v roce 1888. Patent na psací prostředek velmi podobný dnešní propisce si nechal zaregistrovat také chorvatský vynálezce Slavoljub Eduard Penkala v roce 1906 a nazval jej mechanickou, později automatickou tužkou. Žádná z raných propisek se ovšem neprosadila, zčásti i vinou nedokonalých řešení: Inkoust většinou buď vytékal, nebo pero zasychalo. 

Tajemství propisky, jak ji známe dnes, tkví v malinké kuličce na její špičce. Nejprve se vyráběla z oceli, zatímco dnes jde převážně o mosaz a karbid wolframu, z něhož vznikají i vrtáky nebo protipancéřové projektily. 

Aby propiska nevytekla, musí mít náplň správnou konzistenci – oproti inkoustu spíš gelovou. Jako první si to počátkem 30. let minulého století uvědomil László József Bíró, někdejší šéfredaktor uměleckého magazínu vydávaného v Budapešti. Bíró nejen zdokonalil dávkování inkoustu, ale se svým bratrem navíc vyvinul dostatečně hustou a rychle schnoucí náplň s podobným složením jako tiskařský inkoust. Za peníze od výrobce psacích strojů Andora Goye vytvořil prototyp, který si pak v dubnu 1938 nechal patentovat nejprve v Maďarsku a krátce poté i v Británii. Goy následně začal nová pera vyrábět průmyslově pod obchodní značkou Go-Pen. Byla však ještě poměrně nespolehlivá a drahá – v dnešních cenách by vyšla na dva či tři tisíce korun – a u zákazníků tehdy propadla. 

Vynálezce na svoji propisku nezapomněl ani v Jižní Americe a v červnu 1943 podal další patent. V argentinské filiálce švédského výrobce kuličkových ložisek SKF navíc našel partnera, který dokázal zhotovit klíčovou součást psací pomůcky v požadované velikosti a kvalitě. Společně pak založili podnik Sylvapen a právě z jeho bran vyjelo v roce 1945 na sedm milionů propisek. Výrobní postupy významně zdokonalil také Francouz Marcel Bich. Jeho společnost BIC chrlila od roku 1950 kvanta propisek a prodávala je za zlomek tehdy obvyklé ceny. Někdy v té době se psací pomůcka masově rozšířila a všudypřítomnou zůstala dodnes. 

©2022 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account