Pohádali jsme se a on za sebou zavřel dveře. Brečela jsem v koutě jako malá holka. Klepala jsem, křičela ať mi otevře. Vzala jsem za kliku a nic. Do svého světa mě nepustil. Bylo zamčeno. Tak jsem tam čekala. Opřená o dveře, schoulená na zemi. Usnula jsem. Ráno jsem se pokusila znovu otevřít. Bylo pořád zamčeno. Přiložila jsem ucho ke dveřím. Zdálo se, že tam nikdo není. Neslyšela jsem kroky ani hlasy. Kam odešel? A co je za těma dveřma? Ať mě pustí, pustí dovnitř. Ne. Ty dveře byly zamčené. Napadlo mi, že je něčím rozbiju, prostě jsem se chtěla k němu dostat. Neměla jsem dost síly. Mlátila jsem do těch dveří celou věčnost, ale nepomohlo to. Byla jsem unavená. Posadila jsem se na zem a plakala. Po chvíli jsem si utřela slzy a pomalu se sbírala z podlahy. Jak jsem vstávala, uviděla jsem přímo před sebou jiné dveře. Byly otevřené. Nikdy předtím jsem si toho nevšimla. S obrovským vztekem jsem koukla na ty zavřené a rozeběhla se přímo do otevřených dveří. Byl tam prostor, čerstvý vzduch a světlo. Konečně jsem se mohla zhluboka nadechnout. Nikdy jsem za sebou nezavřela, takže vidím temné místo, ve kterém stojí nezlomné zavřené dveře. Občas se na ně dívám. Vím, že se mohu přiblížit, opět přiložit ucho a poslouchat, jestli tam je. Můžu zaklepat nebo vzít zakliku. Stejně by bylo zamčeno. Někdy se na ně dívám a čekám, že je otevře. Vím že se to nestane. Ty dveře nenávidím a zároveň je chci tak moc otevřít. Aspoň zkusit zaklepat. Pak zapomenu a nadechnu se volnosti. Je tady krásně. Co kdybych přeci jenom zaklepala. Naposledy. Rozeběhla jsem se. Zaklepala jsem dost naléhavě a čekala, co se stane. Srdce mi bušilo jako divé. Najednou hrozná rána. Dveře ze kterých jsem vyběhla se zabouchly. Asi vítr. Lekla jsem se. No nebála se. Teď to musí vyjít. Musí otevřít. Klepala jsem znovu. Volala jeho jméno. Nic. Bože, jak naivní jsem byla. Vždyť jsem to věděla, že se mi to nepovede. Že už nikdy neotevře a já se nedozvím proč tenkrát ty dveře navždy zavřel. Rozhodla jsem se proto jít domů. Vzala jsem za kliku, ale nešlo otevřít…
