49

Vždy se usmívala když se na ní díval. Vítr ji tančil ve vlasech a ona se mu dívala do očí. Drželi se za ruce a vypadali moc šťastně. Jenomže nebyli. Byla to pohádka tisíc a jedné falešné masky s padesáti odstíny přetvářky. Hra na štestí, hra na lásku. Uvěřitelná hra. Hra, do které se tak zamotáte, že jí propadnete. Stanete se tělem i duší hlavní hrdinky. A jste tam. Cítíte. Milujete. Věříte. Důvěřujete. Žijete ve snu, ze kterého se nikdy nechcete probudit. Jste ve filmu, který nikdy nesmí skončit, protože by to znamenalo Váš konec. Tak měníte scénáře. Přepisujete řádky jenom proto, abyste zachránila hlavní postavu před pravdou. Před realitou mimo ten nádherný sen. Ono se Vám to i celkem daří, iluze je opět uvěřitelná a vypadá to na nekonečně šťastný konec. Ovšem nebyl by to život, aby nás něčím nepřekvapil a tak jsem se nakonec i já rozbila na milion kousků.

 

Stáli jsme na okraji schodů úplně nahoře. Nikdy jsem nikomu nevěřila tak jako jemu. Ani sobě ne. On byl můj život, dala jsem mu svoje srdce. Jeho slova byla závazkem, slibem a já jsem měla jistotu i víru. Byla jsem šťastná. Smáli jsme se u těch schodů, dívali se jeden druhému do očí. Cítila jsem klid. Viděla jsem lásku. Byla jsem spokojená. Objímal mě, líbal na čelo i na rty. Dýchal vůni mojich vlasů. V té dokonalé chvíli přišel můj konec. Jak jsme se tak k sobě tulili, ztratila jsem rovnováhu a naklonila se až příliš moc. Čas se zastavil, protože jsem padala ze schodů, lekla jsem se, no ani na vteřinu jsem se nebála o život. Přeci tam byl se mnou. Natáhla jsem ruku a píchlo mě u srdce, protože on mi ji nepodal. Dívala jsem se mu do očí. Hrůzou jsem lapala po dechu a jeho dřív nádherné modré oči byly celkem chladné. Nevěřila jsem, že se to děje. Ten člověk, kterému jsem dala všechno, mě nechal spadnout. Stál tam a díval se, jak padám. Neudělal nic. Když jsem se ocita na studené zemi, moje tělo i duše byly rozbité na milion malých částí vzdálených kousek od sebe. Po tom pádu nastalo ticho. Nejhorší na tom všem bylo, že jsem žila. Podívala jsem se směrem nahoru, stál tam. Díval se na mě. Všechno mě bolelo, hlavně to rozbité srdce, špatně se mi dýchalo a přes slzy jsem téměř nic neviděla, no i tak jsem věřila, že seběhne a pomůže mi. S láskou mě posbíra, ty moje kousky a dá je dokupy. Postará se o mě, vyléčí mě a všechno bude zase dokonalé, přeci toto byla jenom změna ve scénáři. Jenom jedna nepovedená epizoda. Nemůže být konec. Díval se na mě celou věčnost, ten jeho pohled hrozně bolel. Nic neříkal. A já nemohla mluvit. Pak se otočil a odešel. Už nikdy víc jsem ho neviděla. Tímto naždy umřel můj hlavní hrdina. A já? Já zůstala rozbitá na milion kousků.

©2022 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account