V horku loňského léta jsem měla nezapomenutelnou příležitost dělat rozhovor s éterickou bytostí Táňou Fisherovou. Vždycky na mě z obrazovek a médií působila jako víla…..a když jsem se s ní setkala – bylo to setkání s vílou. Poslední dobou na ní často myslím, jak by vnímala to, co se teď kolem nás děje, jaký výraz by měla v očích při pohledu na rozkvetlé třešně, jabloně, šeříky….jak by jí slušel ve vlasech květ vlčího máku…. Někdo se nám v životě objeví, jde s námi kus naší cesty a pak bychom na něj nejraději zapomněli. Někdo se nám v životě objeví na pár hodin a zůstane v nás navždy – to je pro mě Táňa Fisherová, víla, která pohladí po duši ať je ta její kdekoliv.

 

„Láska nevládne, láska tvoří a to je víc.“ J. W. Goethe
 
 

(rozhovor s Táňou Fischerovou vedla a zachytila pro Nadační fond Waldorf Martina K. Wittmayerová)
 

O Táně Fischerové se toho na internetu dozvíme mnoho. Na wikipedii se o ní píše:„Taťana Fischerová, známá převážně jako Táňa Fischerová, je česká herečka, spisovatelka, moderátorka, politička a občanská aktivistka. Od roku 2008 je předsedkyní a lídrem Klíčového hnutí, založeného na principech sociální trojčlennosti rakouského filozofa a humanisty Rudolfa Steinera ….“ Ale žijeme v době, kdy nemáme až takovou jistotu, že vše, co na internetu najdeme, je pravda. A protože mě moc zajímalo, jak to má Táňa Fisherová s trojčlenností, jak vnímá dnešní svět, a také jaké byly nejen její herecké začátky, sešly jsme se počátkem července nad několika otázkami, o jejichž odpovědi se teď s vámi velmi ráda podělím.
 

Jak jste se dostala k herectví? Byl to váš dětský sen, nebo vás ovlivnilo prostředí, ve kterém jste vyrůstala?

Jednoznačně mě ovlivnilo prostředí, ve kterém jsem vyrůstala. Můj táta byl režisér. Začínal s režírováním v Terezíně v době války. Tam hrát a vnímat divadlo, byl jeden ze způsobů, jak si udržet čistou mysl a duševní sílu. Když se pak z Terezína vrátil, u divadla zůstal. Velmi mě to k divadlu přitahovalo, i když mě do něj táta málokdy bral. Jenže jsem se hodně styděla a neměla jsem to tedy příliš snadné, ale i přes překážky, které se mi stavily do cesty, jsem se nikdy nenechala odradit. Přihlásila jsem se na DAMU v Praze, kde jsem byla asi třetí pod čarou. V té době však měla brněnská JAMU naopak nedostatek studentů do užšího výběrového kola a kooperovali s pražskou akademií, že by ten převis studentů pozvali v Brně do druhého kola. Takže jsem dělala zkoušky na DAMU a dostala jsem se na JAMU. Takhle to šlo vlastně celý život. Věci se děly jinak, než jsem si představovala.
 

Vaše maminka byla baletkou, balet vás nelákal?

Máma začínala s baletem již před válkou. Tančila u významné choreografky Milči Majerové, ale po válce se k tomu vrátila už jen nakrátko. Rodiče se spolu seznámili ve Vinohradském divadle, kde tehdy už táta pracoval a máma tančila. Vzpomněli si, že se potkali v Terezíně. Po mém narození se máma přestala baletu věnovat a dělala úřednici v ČTK. Ale i přes to, že jsem vždy ráda tančila, mě balet nikdy nelákal.
 

Kde berete energii na tak široký záběr činností, kterým jste se kdy věnovala, ať už je to herectví, charitativní činnost, spisovatelství, politika?

Ono to neděláte vše najednou, ale postupně. Třeba psát jsem začala v době, kdy jsem nemohla hrát divadlo. Najednou ten proud všeho, co v sobě máte, potřebuje nějaký ventil a musí se to dostat ven. A psaní je úžasná pomoc, jak si věci uspořádat a dostat se nad sebe. V té době jsem vlastně nic jiného než psaní neměla. Dnes se psaní již tolik nevěnuji, spíše píši nějaké články, či úvahy, nebo projevy na demonstrace, ale již není tolik času, i když by mě to těšilo. Takhle to šlo vždycky. Na různých činnostech člověk pracuje v jiném čase a s někým jiným, a jedna činnost tak doplňuje tu druhou. Pro mě se po revoluci otevřel neziskový sektor, který komunisti zničili, protože se ho báli jak čert kříže. Bylo pro mě naprosto přirozené, že jsem do tohoto sektoru vstoupila. Vzhledem k tomu, že sama mám syna s postižením, jsem často byla zvána do organizací, které postiženým dětem pomáhaly. A pak se okruh aktivit postupně rozšiřoval, a protože mé zájmy jsou široké, nakonec toho bylo tak moc, že se v poslední době zase ze spousty aktivit stahuji.
 

Jak se díváte na alternativní medicínu?

Jsem jednoznačně ve všech oborech alternativec, i v politice, i když už jsem slyšela názor, že nejsme žádní alternativci, ale hlavní proud. Alternativa mohou být ti ostatní. Ale rozhodně je to žánr menšinový. Klíčové hnutí, postavené na základech sociální trojčlennosti Rudolfa Steinera, je také velkou alternativou k současnému systému, a podle mne jedinou možnou budoucností. Jde v ní o fungování tří částí politiky, ekonomiky a kulturně-duchovního života samostatně. Každá by o sobě rozhodovala sama. Znamená to ovšem vyloučit velké korporace v ekonomice, které deformují trh a likvidují všechno malé, což samozřejmě nebude snadné. Rudolf Steiner přiřadil ke každé části tři hesla francouzské revoluce. Svoboda patří do oblasti kulturně duchovní, rovnost do politiky a bratrství do ekonomiky. Jsou-li jinde, deformují všechny části. Ostatně každý teď může vidět, jak vypadá spojení ekonomiky s politikou. Od Babiše, Putina, Čínu až po Trumpa, všude je to stejně beznadějné.

Teď jsem zrovna byla párkrát v nemocnici a měla jsem možnost poznat systém zdravotnictví na vlastní kůži. Pomůžou vám. Máme šikovné doktory a chirurgy, kteří umí pomoci, když je třeba, ale problém je v tom, že když jste mimo nemocnici, jste si svým vlastním systémem, ale když přijdete tam, jste v jejich systému. Už to nejste vy s vaší osobností, ale jste zařazená do systému, který je celý zaměřený na výkon, výdělek, průmysl a průměrného člověka, což ale nikdo z nás není. Nedbá se tam na to, že máte nějakého ducha a duši. V tom já vidím závažný problém celého pojímání života, který je stále ještě zanesený minulou dobou. Werich kdysi řekl, že každá doba je róba a když odejde, tak má svou vlečku. A my jsme pořád ještě v té vlečce komunistických šatů, všichni přejali ty nauky, materialismus.
 

Kdy se do vašeho povědomí dostala antroposofie, Rudolf Steiner, a jak to zarezonovalo s vašim životem?

Po revoluci jsem si konečně mohla začít kupovat duchovní knihy, což předtím nešlo. Nejprve se mi dostala do ruky kniha od Františka Drtikola, která mě velice zaujala. No a další vlaštovka byl Karel Funk, jehož knihu jsem objevila také po revoluci. Jeden večer měl svůj program v Lyře Pragensis, kde jsem tehdy pracovala, a tam jsem se poznala s ním i s jeho báječnou ženou Martou, která měla velmi jemnou duši. Oba měli velmi blízko k Rudolfu Steinerovi a přivedli mě k němu a jeho dílu. Začali mně půjčovat knížky, a protože mě jeho myšlenky značně zaujaly, kupovala jsem si je pak sama. Od té doby, co jsem začala číst Rudolfa Steinera jsem věděla, že to je ta cesta. To najednou víte, že je to ono. Do té doby jsem tak trochu tápala. Zkoumala jsem budhismus, křesťanství, židovství. Člověk hledal cestu kudy jít, ale u knih Rudolfa Steinera jsem najednou věděla, tam nebylo pochyb, tam to bylo zcela jasné.

Další osudová známost pak byli Tomáš a Bára Bouzkovi. Tomáš je antroposofický lékař a Bára učila na waldorfské škole. Když jsem se dostala do sněmovny, Bára se stala jednou z mých dvou asistentek a nesmírně mi pomáhala. Díky znalosti školství, a to nejen toho waldorfského, byla ve sněmovně velmi ku prospěchu, neboť v době, kdy jsem tam byla, se schvaloval nový školský zákon a waldorfské školství bylo ohroženo novým systémem. Svedla jsem tehdy s Petrou Buzkovou zápas, aby se povedlo waldorfské pedagogice zajistit možnost dalšího fungování. Díky Báře a jejím znalostem se to nakonec podařilo. I domácí vzdělávání, které také chtěli zlikvidovat, se nám tehdy podařilo zachránit. Pomohlo i to, že jsem byla 101. poslanec, takový pomyslný jazýček na vahách, řekla jsem tehdy, že pro tento zákon ruku nezvednu. Bára pro mě byla důležitá i v tom, že mě k waldorfské škole a waldorfskému školství dostala velmi blízko a díky tomu se tehdy podařilo ty dobré věci prosadit.
 

I v dnešní době by bylo dobré, aby byli ve sněmovně takoví lidé jako vy, neboť probíhá revize RVP (rámcové vzdělávací programy), ve kterých by mělo mimo jiné být i testování žáků již od první třídy, více informatiky a používání médií.

Ano, ty pokusy o likvidaci nikdy neustanou. To ahrimanské zmechanizování a zničení tvořivosti je skryté a má svoje pomocníky. Mnoho z nich ani neví, čemu slouží a jdou pouze cestou nejpohodlnější Ale možná to tak dělají schválně, protože se jim právě ty alternativy nepodařilo ještě vymazat. Za mého působení ve sněmovně měly v ODS Evu Dundáčkovou, jejíž dítě chodilo do waldorfské školy. Jakmile to někdo pozná na vlastní kůži, je ochoten pomáhat. Bohužel je jich menšina.

Spojit se s rodiči. Zveřejnit, co se děje, oslovit poslance – je třeba říci nahlas, že tady jsou alternativní školy, které fungují a také klasické školy, které nefungují a nahlas se zeptat, jestli ty alternativy chtějí vážně zlikvidovat. Musí se zasadit o to, aby testování nebylo pro alternativy povinné. Stále zavírají ten svobodný prostor, já už jsem si toho všimla tenkrát za mého působení v politice. A tahle orwelovská pracka se od té doby stále rozšiřuje a postupuje. My pořád mluvíme o tom, že máme svobodu. Máme svobodu shromažďování, cestování, ale například ve školách, které patří do oblasti duchovního života je stále omezována a mocní si představují, že všechno musí řídit. A nejsou to už komunisté. Ta touha vládnout druhým je věčná.

Moje zkušenost z politiky je taková, že ti, kdo řídí, věci nechají dojít tak daleko, že se v tichosti schválí, a pak už s tím nepůjde nic dělat. Je třeba to zveřejňovat, napsat petici, jakkoliv to zastavit. Poslouchám rozhlas Rádio plus a teď tam čtou Manfreda Spitzera Digitální demenci. Co počítače dělají s dětmi, ale i dospělými. Je třeba stále zveřejňovat, že děti do určitého věku vůbec nemají mít přístup k těmto věcem, a nebo ať jsou speciální školy pro děti rodičů, kteří média chtějí. Ne kvůli tomu likvidovat alternativy. Je třeba to zastavit dříve, než z toho bude rozjetý vlak, ten už pak zastavit nelze. Ať se alternativám nechá volnost a svoboda ve vzdělávání. To je moc důležité.

 

Plujeme tak od antroposofie k waldorfské pedagogice a mě by také zajímalo, zda jste se setkala i s dalšími tématy aplikované antroposofie?

Vím o těch směrech. Občas sama cvičím léčebnou eurytmii, ale nijak zvlášť do hloubky tyto témata neznám. Těch témat je v antroposofii spousty a jak říkal Rudolf Steiner, to už je na každém, ať si vybere, co je mu blízké, není třeba nic nutit jako dogma.
 

Myslíte si, že je reálné aplikovat téma sociální trojčlennosti v dnešní společnosti?

Já si myslím, že doba nám dala za pravdu, jak je to nutné. Je to vidět na všech zemích světa včetně Ameriky. Slití třech proudů, které mají působit samostatně, má za následek až pád demokracie. Zpočátku skrytě a pak naplno, a to je smrtelné nebezpečí. To ale Rudolf Steiner vždycky věděl. Jenže tady stojíte tváří v tvář nejmocnějším lidem světa, proto je to tak těžké prosadit a už tenkrát bylo. Oni se nechtějí vzdát svojí moci, všechny ty nadnárodní korporace a velké firmy vědí, že bez politiky by se daleko nedostaly, že potřebují mít zákony na své straně. Moje poznání ze sněmovny je, že tak 95 % zákonů píšou přímo jejich právníci. Předloží je do parlamentu, kde mají zase svoje lidi, kteří to tam prosazují. Takže jsem přesvědčená, že sociální trojčlennost je nutnost pro přežití světa. I Evropa bude skutečně fungovat až na principu trojčlennosti. My jsme se skořápkou komunismu na zadku víc pozadu ve všem a jsou tady ty kruhy, co nás táhnou zpátky. Bohužel ale lidé to vidět nechtějí, nechtějí vidět fakta. Nechtějí vidět u Babiše, že mu jde o sebe a ne o zemi, jako by si dali před oči plenu a nevidí, jak špatným směrem vede naši zemi. V době, kdy se celý svět snaží zpomalit klimatické změny, pro něj je nejdůležitější průmysl. Jenže v detailu je vždycky pravda, tam se musí hledat.
 

Dostali jsme se od antroposofie až k politice a dovolím si u ní ještě chviličku zůstat. Ačkoliv ta témata vlastně souvisí. Myslíte si, že k politické náladě, která teď je v naší zemi, přispěly i ne vždy pravdivé informace na sociálních sítích, a tedy vliv médií nejen na děti, ale na celou společnost?

No ano, samozřejmě. Ti lidé věří tomu, co tam čtou, ale realitu vidět nechtějí ani nevidí. Ale i to souvisí s trojčlenností. Když Babiš vlastní média, je velmi jednoduché lidi ovlivňovat. Já čtu Lidovky tak, jako jsme dřív četli Rudé právo. Uměli jsme číst mezi řádky a vidět, kam nás chtějí dostat. Ale lidi na to dneska nejsou zvyklí, myslí si, že dnes už není třeba číst mezi řádky, a ta manipulace je zjevná. Já jsem opakovaně říkala, že velký podnikatel nesmí do politiky a nesmí vlastnit média. Jakmile slouží privátnímu zájmu, tak to není v pořádku, může pak ovlivňovat všechny a všechno.
 

Náš čas už se pomalu chýlí ke konci. Mám na vás ještě jednu otázku. Ondřej Slavík, učitel na waldorfské škole v Semilech, chystá cyklus přednášek „Waldorf a hosté“, jehož záměrem je rozšířit povědomí o waldorfské pedagogice a antroposofii mezi širokou veřejnost. Pokud vám čas dovolí, přijala byste pozvání jako host?

Jestli mi to čas a zdraví dovolí, tak přijedu ráda.
 

Děkuji za velmi příjemný rozhovor a za čas, který jsem s vámi mohla být. Budu se těšit na viděnou třeba v Semilech.

Já také děkuji a na závěr bych ráda ještě zmínila Goethův citát: „Láska nevládne, láska tvoří.“ (pozn. zároveň je to i název knihy, kterou Táňa Fischerová napsala s Radomilem Hradilem.
 
 

0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account