Už přes deset let píšu do různých časopisů o tom, proč nehubneme, ačkoliv jíme zdravě. A taky proč nehubnu já. Až teď jsem ale myslím konečně našla ten správný důvod. Nejsou to geny. Není to věk a pomalý metabolismus. Není to zima a fakt, že se občas potřebuju jídlem zahřát nebo odehnat depresivní myšlenky z hnusného počasí. Není to špatné cvičení jako že bych třeba extrémně posilovala nohy a rostly mi větší a těžší svaly. A už vůbec to není špatný jídelníček, protože žádný takový neznám. Ne! Kdepak! Za to, že nehubnu, můžou zvláštní příležitosti. A zcela směle si troufám tvrdit, že to máme společné.
Abyste mi rozuměli: jím skvěle. Většinu času doma vařím, často si dokonce nosím s sebou krabičky. Skoro ke každému jídlu zeleninu. Nakupuju převážně ve Whole Food, což je takový americký farmářský trh pod střechou supermarketu. Snažím se jíst minimum věcí z bílé mouky a čokoládu jen tmavou, většinou nad sedmdesát procent. Alkohol piju minimálně, Colu jsem neměla ani nepamatuju a čaj, když už sladím, pak jedině stévií. Dokonce ji nosím i v kabelce! Jo, piju kafe, ale myslím, že dvě tři cappuccina do týdne nejsou ten důvod, proč občas nedopnu džíny!
„Báječné,“ řekli by nejspíš všichni dietologové světa po takovém úvodu. „Takový exemplární příklad, jak by to mělo vypadat. No ale než se na to podíváme, zkuste mi říct, co přesně jste jedla včera?“
Já: „Včera? No tak včera, to byl zrovna výjimečný den, kamarádka měla narozeniny, zvláštní příležitost, to se snad nepočítá … ?“
Snad by se ani nepočítalo, kdyby ten výjimečný den byl třeba jednou do měsíce. Vlastně i s jednou zvláštní příležitostí do týdne si s trochou sebedisciplíny ve dnech ostatních dokážu představit, že bych nemusela v kabátě chodit až do posledního května, kdy už to většinou vypadá dost trapně. Jenže kdybyste se mě zeptali na den, který tomu výjimečnému předcházel, musela bych říct, že byl vlastně … taky výjimečný. Zase zvláštní příležitost! To jsem totiž měla dostat menstruaci, a to nemůže žádná normální ženská, natož závislá na sladkém, ustát bez tabulky čokolády. To bylo pondělí. No a víkend před ním? Tak ten je výjimečný už někdy od začátku prosince loňského (!!!) roku, kdy se začalo péct na Vánoce. Když jsem nad tím dneska přemýšlela, z poslední sedmi dnů bylo vlastně šest zvláštních příležitostí versus jeden normální den. Myšleno ten, v němž si připravuju malé porce se spoustou zeleniny, jím pětkrát denně, chystám si krabičky, pytlíček s oříšky, piju vodu a minimálně tři hodiny před spaním neotevírám lednici, a který zcela automaticky reportuju dietoložce a taky svému mozku. Ano, takhle přece já jím. A tohle jsou mé normální dny.
Teda až na čtvrtek, kdy měl muž v práci povinnou večeři. Takovou tu klasickou americkou, co začíná po pracovní době kolem osmé večer a končí zhruba v půl desáté brownie velikosti ápětkového diáře zalitou vanilovou zmrzlinou a doggy bagem (co to je si přečtěte tady) pod paží, na který se vrhneme ihned po příjezdu domů.
A na pátek, kdy jsme na tři hodiny uvízli v zácpě a já do sebe na benzince nacpala Whoppera do Burger Kinga.
Sobota a neděle jsou výjimečné standardně: vstávání v deset, snídaně kolem dvanácté a od té doby po hodince až dvou ochutnávání všeho, co se namane na výletě (kde jsme možná poprvé a naposled, takže to je přece povinnost!), návštěvě nebo ve sportovní hale, kde má muž coby bonus za dobře odváděnou práci lístky na sedadla obložená ze všech stran mísami s kuřecími křidélky, brambůrkami, obřími tácy plnými hamburgerů, načančanými dortíky, cupcaky velikostí hokejového puku a tolika šálky krémové kávy, že byste se v ní mohli vykoupat. Plus večer ty narozeniny. Ukažte mi někoho, kdo se o víkendech a v takovém prostředí dokáže stravovat normálně, osobně se mu pokloním.
Pondělí, to jsme byli sice doma, vařila jsem a myslela jsem to dobře, ale měla jsem to PMS!
Úterý už se skoro podařilo, kdyby se nestavili známí s krabičkou cookies a dvěma lahví červeného.
No a dnes je středa, den sedmý a první, co proběhl zcela normálně. (Teda doufám, je teprve půl desáté.)
Plánuju takový i zítřek, ale bůhví, jaká zvláštní příležitost zase přijde?
No a teď konečně ta slibovaná rada o hubnutí: nemusíte omezovat jídlo. Jenom ty zvláštní příležitosti, co se jakože nepočítají. Váha je bohužel umí počítat docela dobře.
Good luck a dobré ráno do Čech,
🙂
Jana
