Zjistila jsem, že v těhotenství jsem mnohem víc klidná. Paradoxně nechávám plout všecky mé zdravotní problémy a několik lékařských prohlídek do měsíce a věřím, že vše dobře dopadne a já budu mít zdravého potomka. Nějak jsem si logicky vydedukovala, že příroda nechá otěhotnět jen ženy, které zvládnou porod, takže tím mi odpadá i strach z něj. Moje dítě, o kterém nevím zatím vůbec nic, je se mnou v neustálém kontaktu. Díky němu jsem stále v pozoru co se týká hledání toalet všude, kam dorazím. Díky němu vím, že mám žebra a že kůže je velice elastický orgán. Díky němu cítím, že žiju uvnitř. Každý jeho pohyb vnímám celým tělem. Za tři měsíce jsem si nedokázala zvyknout na to, že se ve mě něco hýbe. Že tam něco téměř samostatně žije a vykazuje pohybovou aktivitu. Že se tam něco vyvíjí a roste. A že to něco je mé dítě. Už osm měsíců nejsem sama. Můžu si povídat se svým břichem a nikdo na mě nebude koukat jako na cvoka. Všichni se budou jen blaženě usmívat a přikyvovat. Cítím se být královnou!
