Potkala jsem ji před mnoha lety na její vlastní svatbě před téměř dvěma desítkami let. Brala si našeho kamaráda a zaměstnance v jedné osobě. Zpočátku jsme se jen tak oťukávaly, potkávaly na firemních akcích, sem tam popovídaly o rodině, o dětech, o mužích, probraly jsme spoustu témat. A čím dál víc jsme zjišťovaly, že jsme spolu rády. Ona byla vždy usměvavá, vždycky mne zvala na kafe a téměř vždy mi ke kafi přichystala tu oběd, tu něco sladkého, co zrovna upekla, či nezřídka vytáhla z mrazáku krabici s vánočním cukrovím, co já tak nadšeně ochutnávám, až úplně zmizí. Měly jsme k sobě blízko nejen duševně, ale i fyzicky. Bydlela nad prodejnou, a tak jsme na sebe častěji narazily. Když jsem jí zavolala, vždycky mi přišla smska s pozváním na kafe. Později jsme se i domlouvaly na nákupní výlety do Brna a vždycky si to užily. V mezičase otěhotněla, porodila krásnou, zdravou a velmi šikovnou holčičku. Jako cizí státní příslušnice tu češtinu až tolik neuměla hlavně v písemném projevu, a tak platila dcerce hodiny domácího doučování. Je velmi velmi pracovitá a vždycky jsem ji obdivovala, co všechno zvládne, ač je vedle mne téměř poloviční a spolu vypadáme jak Pat a Patachon.

Vždycky jsem s ní byla velmi ráda a vypadalo to, že i ona se mnou. Ke konci mého manželství jsem potřebovala vypadnout mezi jiné lidi a mít svoje „teritorium“ a asi tři roky jsem spolupracovala s jednou MLM společností a prodávala jejich nádobí, a tak jsme naše přátelství rozšířily i o vzájemnou spolupráci. Já jí avízovala slevy či dárky k nákupu a ona si sem tam pořídila nějakou tu vzducho- a vodotěsnou vychytávku do kuchyně. Pravda, někdy jsem peníze za zboží viděla za pár měsíců či třeba půl roku, ale vždycky jsem věděla, že to do koruny srovná.

Před osmi lety jsem prodala dům, ve kterém jsem zůstala po rozvodu sama se dvěma syny. Velmi jsem se bála, že po deseti či patnácti letech, kdy jsme stavěli firmu, mi v tom domě kixne kotel, expanzomat či rovnou nějaké rozvody vody či elektřiny a dům prodala a koupila byt o 11km dál od kamarádky. Na rekonstrukci či opravu domu jsem opravdu neměla finance. Celá ta transakce byla mnohem složitější. Já neměla tušení, jak má vypadat smlouva na prodej či koupi nemovitosti, nevěděla jsem, co si pohlídat, na co se zaměřit, abych nenaletěla a nezůstaly mi jen oči pro pláč, a tak to celé bylo fakt hodně veselé. No ale nakonec se povedlo a já se stěhovala do nového bytu. Cítila jsem se v něm od začátku velmi pohodově. Až na to, že po týdnu po nastěhování jsem zmerčila flek na stropě obýváku po noční bouři a lijáku a po dalším týdnu jsem vytopila sousedku pode mnou z vadných odpadů v kuchyni. A tak jsem kompletně rekonstruovala. Rekonstrukce se ale neobešla bez radostí v podobě instalatérů, kteří mi jen tak mezi řečí koncem října sdělili, že by bylo nejlepší se na dva týdny uchýlit někam k příbuzným či kamarádkám. Jen jsem se o tom zmínila Té kamarádce, automaticky mne vzala pod křídlo k nim. A tak jsem pomáhala dcerce s úkoly, jezdila kontrolovat řemeslníky a fotit rekonstrukci a zařizovat další náležitosti, abychom mohli bydlet ve svém a nezmrzli. Mno…..práce se lehce protáhly a já byla nucena obývat obývák u kamarádky podstatně déle než plánované dva týdny a zůstala u nich až na dlouhých šest týdnů. Do vánoc zbýval asi týden či dva. Tady musím velmi ocenit nejen Ji, ale i Jejího muže, který mne tam strpěl. Za to všechno jsem jim byla neskonale vděčná. Vytrhli mi trn z paty právě v tom nejhorším období, ve kterém bych bez nich neměla kam složit hlavu.

Oni se pak za nějaký čas, možná dva, tři roky, odstěhovali k Jeho rodičům. A od té doby je naše vzájemná komunikace poněkud složitější. Můžu jí volat, můžu jí psát smsky, můžu se stavovat cestou, když mám v jejich okolí nějaké vyřizování, často se mi stane, že nejen že neodpovídá a nebere telefony, ale pak ani není doma. Už několikrát za těch posledních pár let jsem toho měla opravdu plné zuby. Napsala jsem jí sms s mými bolavými pocity. Byla jsem zoufalá, nešťastná, bez nálady nebo jsem to obrečela. Pak se mi povedlo na ni natrefit doma, pozvala mne s úsměvem na kafe a byla velmi vstřícná jako vždycky, co ji pamatuji…..a já zapomněla na všechno to trápení a opět jsem byla ochotná čekat. Je pravda, že díky mé kočovné práci jsem často nebyla doma, ale o to víc bych ocenila vědět, kdy se můžu za ní zastavit. Jenže komunikace z její strany po telefonech je opravdu náročná. Odjede na pár týdnů do své domoviny a nedá mi vědět.

Já mezitím volám, píšu a když se neozývá, zvoním u jejích dveří.

Otvírá mi její tchyně se slovy: „Není doma“.

„A kdy bude?“

„Nevím, měla by přijet pozítří.“

„Dobře, tak já se příští týden zastavím.“

A odjela jsem.

Příští týden s malou obměnou ten stejný scénář. A to už i pani tchyně o poznání naštvanější.

Další týden jsem to ani nezkoušela.

Dnes jsem si doslova vymyslela důvod jet na nákup do „jejího“ města, abych mohla jet zpáteční cestou kolem jejího baráku. Sotva zaparkujeme před jejich domem, sousedka nám sděluje lakonicky: „Nejsou doma, jeli na nákup.“

A tak sedím v otevřeném autě, hlavou se mi honí celé naše kamarádství a přitom se mne zmocňuje beznaděj, smutek, zklamání. Volám jí, típne mi mobil. Za dlouhých pět minut volám znovu. Tentokrát to zvedá a ozývá se. Zachraňuje a táhne nějaké porouchané auto a rychle ukončí hovor. A já už jsem opravdu bez energie. Ještě jsem tam tak seděla asi půl hodiny. Hlavou se mi honily všechny ty skvělé návštěvy, radost z přítomnosti……

Jedna z nich.

Po třech měsících neozývání z její strany, kdy nefungovaly ani ty smsky, nic, stojím večer u jejích dveří a zvoním. Úzkým sklem ve vstupních dveřích vidím její postavu a její chůzi přibližujíce se ke mně. A mně v tom mrazivém únorovém dni tečou slzy proudem, ani mluvit jsem nemohla. Ani pozdravit jsem ji přes pláč nezvládla. Byla viditelně ráda, že mne vidí a zároveň si neuvědomovala, jak člověk může trpět při takovém způsobu nekomunikace. Vzala mne na kafe a silou mocí se mne snažila rozesmát, průběžně se milionkrát omlouvala. Svatosvatě se dušovala, že už mi bude brát telefony a psát mi, kdy nebude doma.

A jsme tam, kde jsme byly před osmi měsíci.

Opět sedím v autě před jejím barákem……

Píšu jí smsku, že už se nenechám takhle zraňovat a že má možnost přijet na návštěvu ona ke mně. Do pátku. Ta smska je opravdu dlouhá, ale stejně se tam všechna bolest nevejde. Končím slovy: „To je poslední možnost, už se dál trápit nechci. Mám Tě ráda, budeš mi chybět, ale už se kvůli Toě ničit nebudu. Mně to přijde, že si mého přátelství nevážíš. Do pátku počkám, pak to obrečím, jako už víckrát. Měj se krásně…..“

A doufám, že se aspoň slůvkem ozve……

Naděje má hluboké dno, psala Jaromíra Kolárová už před třiceti lety…….

Tak si hýčkám svoji naději, že se jedna druhé neztratíme……

Mám Tě ráda a děkuji Ti za všechno, Sofi *heart*

0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account