Jsem jednou z týraných žen a můj příběh je natolik závažný, že jej nikdo nechce otisknout v některém deníku, proto vám chci přiblížit jak jsem dopadla, aniž by mi někdo pomohl. Zprávy od lékařů o mém bití, policie jen odložila, protože jsem neměla vytrhané vlasy a vytlučené zuby. Měla jsem dítě, byla jsem dobrou mámou, jenže můj manžel ho získal do péče. Protože chlapec říkal, že si s ním táta hrál, já neměla čas, chtěla jsem mít vše v pořádku, chodila jsem do práce a tak soudkyně bez problémů dala syna manželovi, který trpí poruchou osobnosti se sklonem k sebevraždě, o to se pokusil prři skoku z okna, když se rozváděl s první ženou. Bohužel, od té doby jsem syna za čtyři roky viděla jen tolikrát, kolik je prstů na rukou. Ve všem bývalému manželovi věřili, já neměla šanci být s dítětem. Chlapec stále říká, že jsem ho zbila, ano to by udělala každá máma, pokud by se dítě chovalo jako moje. To co ho tatínek naučil, to mi dělal syn, nadával svině, kráva, už abych byla pod hlínou, lidé se zastavovali, dokonce mu jeden pán chtěl dát na zadek. Upozorňovala jsem sociálku, aby mi pomohli, aby dítě nezůstávalo s tím, kdo ho učí takové věci. Podle rozhodnutí soudu jsem si jezdila pro syna, ale manžel s ním utekl, to se stupňovalo, až ke mě kluk nechtěl jít. Nikdo si nedovede představit, co prožívám, je to mé jediné dítě, doslova vymodlené, manžel není biologický otec, už byl neplodný, tak syn je s cizím dárcem. Vlastně mi vzali veškerá rodičovská práva, se vším bych se smířila, kdyby otec syna vychovával tak, jak se má. Bylo by to dlouhé povídání plné bolesti, smutku, zkrátím to. Syn se velice dobře učil, za 4 roky je z něj ve 13 letech drogově závislý, já ho nesmím vidět, protože si to nepřeje , osmou třídu nedokončil, propadl ze 6 předmětů. Nyní je v diagnostickém ústavu, ze kterého neustále utíká, potom je hledaný policií a když ho najdou, je zfetovaný. Jeho otec před mou rodinou vždy uteče, nemám šanci se domluvit. Tak, jak mi sliboval, že mě připraví o vše, hlavně o dítě, to vše splnil beze zbytku, ještě přidal, že kluka nechal spadnout až na dno. Ale světe div se, on za to nemůže, on musel chodit do práce, to mi napsala policie, když jsem podala na bývalého trestní oznámení pro zanedbání výchovy.
Můj život nestojí za nic, bez pomoci psychologů a psychiatra bych už snad nebyla schopná fungovat. Kdo je vinen, kdo za to vše nese odpovědnost, proč to nikoho nezajímalo, ani soud, ani OSPOD, stále jen se zastávají psychopata, který zničil život mě i dítěti. Chtěl mě oběsit, měl připravenou oprátku, kriminálka věřila jemu, ne mě. Tak to chodí v naší společnosti, všichni dávají ruce od všeho pryč, jen aby nemuseli mít s něčím práci. Napsala bych mnohem víc, moc mi to pomáhá, když se ze své bolesti mohu vypsat, někom u svěřit.
Vaše čtenářka Jana
