V polovině října poběžím v americkém San Francisku svůj první půlmaraton. Běhám s velkými přestávkami už asi tři roky: abych se mohla najíst všeho, co mám ráda, nestálo to moc peněz, zvládla jsem se vypravit zhruba za pět minut a vyrazit kdykoliv a kdekoliv.
Můj první půlmaraton
Ačkoliv vášnivá láska, kterou bych žila do rána do večera, to není, když běh vynechám, chybí mi. Běhání je pro mě taky skvělý způsob, jak se vyrovnávám se svými nářky nad nespravedlností světa, kde toho často mnoho nemůžu ovlivnit. Sport je pro mě navzdory všem skandálům pořád jedním z nejspravedlivějších lidských konání, výsledky totiž řekněme z devadesáti procent záleží hlavně na mně. A běhání je taky ideální cesta, jak si hmatatelnými vítězstvími sebediscipliny nad leností a chutí na další Fidorku pravidelně připomínat, že trpělivost je, co výsledky přináší. Vždycky jsem byla sprinter, na škole doslova: něco jsem začala (atletiku třeba) a když to nešlo, po pár týdnech nebo měsících jsem skončila. Není to tak dávno, co jsem pochopila, že aby člověk v životě v dnešní době něco dokázal, musí být maratonec. A stát se ze sprintera maratoncem (a hlavně vydržet být maratoncem) je zatraceně těžké, a tak je dobré dát si na té cestě nějaké cíle – třeba právě půlmaraton. A tak jsem se zapsala a zkusila štěstí v závodní loterii. A oni mě vybrali.
Když mi před dvěma týdny dorazil od společnosti Nike, pořadatele závodů, e-mail s možností stáhnout si do mobilu tréninkovou aplikaci, docela mě to zaujalo a rozhodla jsem se, že to zkusím. Hned poté, co jsem si ji stáhla a zapsala svoje jméno, se na obrazovce objevila otázka, jak moc od sebe očekávám a jak tvrdě hodlám trénovat – stačí mi doběhnout do cíle? (začátečník), ve slušném čase (pokročilý), nebo mezi nejlepšími?, automaticky jsem chtěla odkliknout možnost jedna. Ačkoliv, jak jsem říkala, už pár let běhám, děje se to dost s přestávkami, takže svým způsobem vlastně pořád začínám. Pak jsem si ale uvědomila, jestli to s mým běháním není tak trochu jako s učením se jazyků: opakovaně se hlásím do začátečníků, jednak protože si nevěřím, ale – a teď pozor – taky proto, že je to svým způsobem vlastně pohodlné. Něco už umím, takže když párkrát vynechám, nebude to zase tak vadit, říkám si ještě před zahájením kurzu. Zkrátka a dobře si sice stanovuju mety, ale mety možná až příliš snadno dosažitelné na to, aby mě motivovaly překonávat sama sebe. Možná proto už tolik let, jak v jazycích, tak v běhu, začínám a zase končím, a stojím tak víceméně místě.
Všude dnes kolem sebe slyšíme, že chceme-li něčeho dosáhnout, naše sny a plány by měly být realistické. Což si hodně z nás včetně mě bohužel překládá jako malé. Jestli mě Amerika v něčem posledních pět měsíců dává tvrdé lekce, pak v tom, co Češi zatím moc neovládají, totiž myslet ve velkém a nebát se být trochu “crazy”. To neznamená vrhnout se bláznivě úplně do všeho, co nám přijde do cesty, ale vrhnout se do toho, co máme rády nebo co opravdu chceme řekněme za hranice příjemnosti a hlavně – své pohodlnosti. A tak jsem před dvěma týdny odklikla možnost číslo tři. Během prvního týdne jsem od pondělí do soboty naběhala celkem třicet mil a v neděli nemohla chodit. Ale víte co? Zvládla jsem je! Vím naprosto přesně, že kdybych si dala trénink nejjednodušší a začaly mě bolet nohy, šla bych místo plánovaných tří mil následující den raději do bazénu, kde u sportu můžu ležet, a řekla bych si, že to zase tolik nevadí, protože tuším, že jsem si zapsala takový cíl, který s velkou pravděpodobností dokončím, i když párkrát nesplním, co je v tréninkovém plánu. U téhle třetí možnosti … je to jinak.
Musím se snažit, protože jsem si zvolila, že se chci snažit, že vím, že to ve mně je, jen překonat to pohodlné. Což mě vede k tomu, že několikrát týdně vstávám v pět ráno, než začne být příšerné horko. Že si v restauraci objednám salát, ačkoliv bych si milionkrát radši dala cheesecake. Že kde bych jindy skončila po pěti mílích běhu (je to přece v tréninkovém plánu začátečník, takže jsem udělala dost), zvládnu jednou tolik. Že když to začne být kdo s koho, protože mi zčerná nehet na prostředníčku pravého chodidla a bolí to jako čert, zapiluju ho, oblepím a běžím dál, tento týden o pět mil víc než minulý. A jakkoliv je to nepříjemné a bolest různých částí těla občas až zoufalá, mám z běhání radost jako už dlouho ne. Mám ze sebe radost. A z toho, že už pár týdnů na vlastní kůži poznávám, co jsem vždycky považovala jen za prázdnou frázi z praxe všemožných koučů světa: totiž že největším limitem jsme si my samy, a to nejen ve sportu, ale v celém životě. Uvědomit si, že stačí překonat vlastní pohodlnost, abychom se dostaly za ně, je velké vítězství, které mě potkává už pár týdnů před závodem pokaždé, když si nazuju tenisky …
Ať už půlmaraton dopadne jakkoliv, už teď mě toho mnoho naučil.
A jasně že to bolí. Ale to přece každé poznání, nebo ne?
🙂
P.S. Boty na běhání vždycky o číslo větší!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Zdroj foto: Pixabay.com
