Už moc dlouho jsem to odkládala.
Vždy jsem chtěla psát o “své” nemoci. Jak jsem k ní přišla. Co mi vzala. Co mi dala. A jak se vlastně žije s OCD.
Že nevíte, co to je? No právě. A že nás s OCD není málo. Jenže, ono je docela bolavé o tom psát. Nejradši bych minulost přeskočila a nechala ji daleko za sebou. Jenže OCD už bude nejspíš pořád součástí mé osobnosti.. Nejspíš! Protože naděje, že se uzdravím se nikdy nepustím. Nemohu. A nechci. A i to potřebuju předat podobně “stiženým”…
Ostatně, už teď jsem někde jinde… Už naštěstí nejsem ta holka, co seděla ubrečená ve vaně. A to chci předat všem, které OCD sužuje, a nejen jim… I těm, kteří se radují ze života bez jakékoli bolesti na duši, či na těle. Nelituju se. Už ne. A je mi líp.
A co bych přála svému novorozenému blogu? Možná to, aby zdárně rostl, pomohl spoustě lidem otevřít oči, a nakonec aby skončil Happy Endem… Tedy uzdravením… A možná knižním vydáním.
OutCiDerka? je mimochodem, ač se to nemusí zdát, docela dlouho promýšlená slovní hříčka. Je to pro mne takový bič: “Nevymlouvej se, Lidy! Dala jsi tohle, dáš i tamto. Nejsi outsider! I když to ta mrcha OCD chce. Vstaň a pohni světem. Tady máš tyč!”
A teď Vám to miminko “Zpovědi” nechávám pochovat. Je ještě křehké, neb co se blogů týče, zrovna jsme si do oka nepadly, ale já to dám.
A třeba bude všechno naprosto jinak…
http://ocderka.blogspot.cz/p/nejsem-ocd-aneb-moje-uspechy.html
