4.3.2019
Dnešní ráno mě probudily křeče nohou. Krásných 30 minut před budíkem a skončily přesně 2 minuty před budíkem. To ten týden pěkně začal, ale co se dalo čekat po víkendu prováleném se v posteli s mou milovanou migrénou. Nebýt rady maminky od přítele, ležím tam snad do teď. Se zatnutými zuby se jsem se zvedla z postele a vrhla se do každodenního stereotypu. Nachystat snídani a svačinu dítěti, nachystám dítě, nachystám sebe, donutím převléct dítě ze špinavého oblečení, nachystám novou svačinu a konečně (po hodinovém domlouvání, že ty střevíce okamžitě sundá a obuje si něco teplejšího) vyražíme. Cestou si poslechnu, co pěkného se dcerce zdálo, čeho se ten den bojí a na co se těší. I přesto po mě hází očkem, vražedným očkem. Proč s ní musím zase až ke škole? Už je přece velká! Dneska jsem se tedy rozloučila za rohem a nechala ji jít kousek samotnou. Vždyť už je velká. Pro mě vždy bude moje malá holčička (i když mě za chvíli přeroste). Ditě bylo ve škole a mě čekaly infúze.
Upřímně obdivuji sestřičky, lékaře a vůbec všechny, co jsou s lidmi v neustálém kontaktu a stále si drží optimismus. Po těchto nemocničních procedůrách jsem se vrhla doma na vaření buřtguláše. Než se dodělal guláš, došla dcera ze školy a poučila se s přítelem (v první třídě dostala 60 příkladů z matiky). Ve škole 1- ze čtení (čte mi běžně normální knížky před spaním, sama od sebe), protože se nemohla nabažit kamarádek. Po týdnu doma jsem to čekala. Já si dala svůj guláš, zbytek rodiny se najedlo koláči. Tak jo, cenu matku roku nevyhraji. Dítě se mi zdálo značně nevrlé, proto jsme vzali koloběžku a šli se projít.
Krásná procházka přes les k rybníku a na džus byla doplněna slunečným počasím a mírným větrem. U rybníku se snilo o letošním rybaření a prázdninách. Cestou domů jsme naháněli dítě na koloběžce. K večeru nám tu začalo pršet. Dcera má nejpozději večerku v 8 hodin. Ale ten první jarní deštík nešel přejít bez krátké procházky v pláštěnce a gumácích. Dítě už má půlnoc a my s partnerem jdeme koukat do stěny a užívat si trochu ticha. Je až neuvěřitelné kolik dítě dokáže za den namluvit! Miluji ji za to. Hlavně její důvěru vůči nám.
Mimochodem, znáte takové to, když si pižláte kytku od uplného lístku pár let, pak se objeví pohádka Karate Kid a jedno dítě, co to musí napodobit? Snad se zase vzpamatuje (kytka). Kupovala jsem ji spolu s další (co už odešla) ve výprodeji polomrtvou…
