Od poslední třetiny 19. století se rozšířilo jednak spolkové loutkové divadlo, také díky masívnímu rozšíření rodinného loutkového divadélka (vlastnila je téměř každá měšťanská rodina) se loutkové divadlo stalo lidovou zábavou. Kontinuální tradici českého loutkového divadla dokládají mnohé scény existující od svého založení dodnes (např. Kacafírek Chrudim, zal. 1913, Říše loutek Praha, zal. 1920, Divadlo S+H, zal. 1930). Počet loutkových divadel ve 20. a 30. letech 20. století byl podle historických pramenů nejvyšší v Evropě. Zapojovaly se vzdělané a talentované osobnosti (výtvarníci, spisovatelé, hudebníci, herci) a poprvé v českém kontextu začalo být loutkové divadlo chápáno jako estetický fenomén. Velmi tomu napomohl první loutkářský časopis na světě Český loutkář (1912), který pod názvem Loutkář vychází dodnes.
Loutkářskou tradici v tuzemsku rozvíjí řada festivalů. Loutkářská Chrudim existuje od roku 1951 a je nejstarší svého druhu v Evropě. Dalšími festivaly je například Mezinárodní festival loutkářského umění v Praze, Mezinárodní festival Spectaculo Interesse v Ostravě či Skupova Plzeň (koná se obvykle po dvou letech).
