Jiřina Štěpničková se narodila 3. dubna 1912 v Praze do skromné měšťanské rodiny. Byla všestranně sportovně nadaná, ovládala prakticky všechny míčové hry, byla také dobrá lyžařka, plavkyně, sportovala v holešovické sokolovně a její sportovní všestrannost také později obdivovali její kolegové v Národním divadle.
Vynikající česká herečka s nezaměnitelným osobitým projevem, která byla bohužel malinko zastíněna ostatními hvězdami našeho předválečného filmu. Přesto byla obsazována celkem často, a to zejména do tragických rolí, respektive do rolí nešťastných dívek. Objevila se ale i v některých komediích. Nejinak tomu bylo v divadle, kde občas vystupovala ve veselohrách, její doménou však zůstaly role tragické.
Během studia na konzervatoři hostovala v Osvobozeném divadle Voskovce a Wericha. Ještě před absolutoriem se stala členkou Národního divadla. Po šesti sezónách odešla na Vinohrady. V letech 1962 – 1985 byla členkou Realistického divadla.
U filmu začínala na počátku 30. let, za její zlomový film by se pak dala považovat Maryša (1935). Ta jí na jednu stranu přinesla další nabídky, ale na druhou stranu jí přiřkla typově podobné role, tedy role vesnických, nešťastně zamilovaných dívek či žen, které se později i pomatou na rozumu.
Ať už je to Vojnarka (1936), Muzikantská Liduška (1940), nebo Viktorka v Babičce (1940) Františka Čápa. Její nepřítomný, zasmušilý či zasněný pohled se na takové role vskutku více než hodil, ale její talent by určitě volal i po složitějších postavách. Místo nich se objevila v několika komediích – Jedenácté přikázání (1935), Velbloud uchem jehly (1936), Včera neděle byla (1938) a veselohrách (Počestné paní pardubické 1944).
Na filmovém plátně se začala objevovat v první polovině 30. let, zviditelnila se roku 1935, kdy hrála v Maryše. Během války se v německých filmech z vlastní vůle neobjevovala. Po válce žila nějakou dobu v zahraničí, její syn Jiří se narodil v Londýně. V únoru 1948 podepsala výzvu kulturních pracovníků Kupředu, zpátky ni krok na podporu nově vznikající Národní fronty. Později se stala obětí jedné z akcí komunistické tajné policie a následně byla po dvoudenním procesu odsouzena v prosinci 1952 k patnácti letům vězení.
Její sestra požádala v roce 1954 prezidenta republiky Antonína Zápotockého o udělení prezidentské milosti. Souběžně se dopisem na prezidenta obrátili se stejnou žádostí také představitelé českého divadla a kultury, mj. Martin Frič, Jiří Trnka, Ladislav Pešek, Jaroslav Průcha, František Salzer, Jaroslav Marvan, Bohuš Záhorský, Zdeněk Štěpánek, Růžena Nasková, Dana Medřická, Eduard Kohout, Zdenka Baldová, Lída Vostrčilová a další. V roce 1955 opět herci v čele s Leopoldou Dostalovou žádali o prezidentskou milost. Další žádost podal v roce 1956 Jaroslav Vojta. Nakonec jí byl trest snížen z 15 let na 10 let.
Téměř celých deset let strávila v pardubické věznici, podmíněné propuštění přišlo dva měsíce před prezidentskou amnestií v roce 1960. Mohla se pak vrátit ke své profesi a po osmi letech, dne 5. května 1968, byla oceněna titulem zasloužilá umělkyně.
Její život skončil 5. září v roce 1985, kdy zemřela na rakovinu. Je pochována na Olšanských hřbitovech v Praze 3. Její syn Jiří Štěpnička je též známým a oblíbeným českým hercem.
