Leoš Janáček se narodil 3. července roku 1854 v Hukvaldech v rodině učitele a varhaníka. Roku 1865 byl přijat jako zpěvák do sboru v Brně, kde vychodil reálku a r. 1872 odmaturoval ve slovanském učitelském ústavu. Byl znám svým hudebním nadáním, bylo mu svěřeno vyučování v hudbě.
V 18-ti letech se stal ředitelem starobrněnského kláštera. Uvědomil si, že má nedostačující hudební vzdělání, a tak vystudoval pražskou varhanickou konzervatoř. R.1879 odešel na konzervatoř do Lipska. Vydržel tam necelý rok a neuspokojilo jej ani studium ve Vídni. Vrátil se do Brna, stal se zde významným organizátorem vlasteneckého života – pořádal klavírní koncerty, řídil sbor, dirigoval, od r.1884 redigoval po 4 roky Hudební listy. Vracel se na rodné Lašsko a Slovácko.
Rozsáhlejším dílem byla romantická opera Šárka /1887/ podle Zeyerovy básně, provedena však byla až r. 1925. Druhé významnější dílo Lašské tance /1889/ zpracoval lidové melodie z rodného kraje. Janáček se zaměřil i na hudebnost lidové mluvy a její „nápěvky zaznamenával do not“. Jeho hudba zní jako vzrušené, úsečné rozhovory plné vnitřní naléhavosti, rytmických zvratů, překřikující výrazné motivy. Mezi lidi jež nepochopili, co chtěl říci, patří i hudební osobnosti.
Poslední čtyři opery k nimž si upravil sám, vynikají harmonií slova a hudby. Mezi ně patří Káťa Kabanová – na motivy Ostrovského románu Bouře, Příhody Lišky Bystroušky – román R.Těsnohlídka, Věc Makropulos – drama K.Čapka, posmrtně vyšla opera Z mrtvého domu – román Dostojevského, je to osobité dílo světové klasické hudby.
Leoš Janáček, jeden z nejvýznamnějších hudebních skladatelů konce 19. a počátku 20. století, zemřel náhle v ostravské nemocnici 12. srpna 1928 na zápal plic, když se předtím nachladil za svého prázdninového pobytu v Hukvaldech.
Uznání se dočkal v posledních letech života. Skladba Symfonietta či modernizace stoické Concertino působí stejně odvážně i na prahu 21.století.