“Všechno je poslední dny naprosto dokonalé,” přiznala Josefína po posledním ze tří koncertů, který v Austrálii absolvovali.
„Všechno, až na ty tvoje každodenní noční můry a taky to, že jsi nakonec paličatě odmítla jít k lékaři, jak jsme se domluvili. Myslím si, že ty tvoje bolesti břicha nejsou žádná banalita,“ nafoukl se Izzy a založil si ruce na prsou.
„Přestaň, chováš se jako můj táta.“
„Jo, protože ty jsi v tomhle paličatá jako pětileté děcko.“ Opáčil naštvaně.
„No, tak, Izzy… Třeba ty sny přejdou,“ snažila se přesvědčit spíš sama sebe, než jeho, protože bylo opravdu příšerné si tím samým procházet noc co noc. A čím déle se jí sen zdál, tím více nabýval na skutečnosti. Byl čím dál tím více jasnější, zvučnější a barevnější.
„Měla bys možná zajít k psychologovi, až se vrátíme. Půjdu klidně s tebou,“ navrhl jí.
„Myslíš, že by mi s tím mohly pomoct léky?“
„Ne, nemyslel jsem hned utíkat ke cvokaři na psychiatrii, je v tom docela podstatný rozdíl, protože psychiatři tě léčí především farmaky, zatímco psycholog to bere spíš tou okecávací formou.“
„To nezní špatně. Možná by to za pokus stálo,“ uznala a stáhla Izzyho na postel.
Absolutně nechápala babiččiny rady, které jí kdysi dávala o tom, že jakmile chlapovi dovolíš jednou, chce pořád a to je pak otrava. Ona si naopak říkala, že je škoda, že mají tolik povinností a na sebe tak málo času.
“Není ta košile zbyečná?” zeptal se šibalsky Izzy a začal ji z Josefíny sundavat. “Já myslím, že tě jenom zbytečně sva-zu-je.”
“Izzy, jsi tam? Potřebuju s tebou mluvit!” ozval se Cayce z chodby. Naštěstí byl tak zdvořilý, že alespoň zaklepal.
“Sakra Cayce, nemohlo by to počkat třeba do zítra?” zaskuhral Izzy a stále se nakláněl nad Josefínu, která před ním ležela polonahá, jako kdyby snad doufal, ž Cayce nějakým kouzelm zmizí.
“Promiň, nepočká to.” Odvětil Cayce naléhavě a Izzy se zvedl z postele. Josefína zaplula do koupelny a zavřela se. Rozhodla se, že když už nic, dá si alespoň odpočinkovou koupel.
Mezitímco se jí ale napouštěla vana, přitiskla ucho ke dveřím, aby slyšela, co si kluci budou povídat.
Izzy otevřel, uplácnul si vlasy a nasadil ospalý výraz.
“Ty jsi spal?” podivil se Cayce a koukul k nim do pokoje. Asi si myslel, že oba nachytal při nějaké pikantnosti. Ne že by to snad nebyla pravda.
“No, dá se to tak říct.” přiznal Izzy a netrpělivě čekal, co z kamaráda vypadne. “Cayce, jestli mi to neřekneš, tak to z tebe buď vytřesu, anebo zase zalezu zpátky do pokoje.”
“Jo, promiň. Potřebuju, abys šel se mnou. Nechci to s tebou řešit tady na chodbě.”řekl, a tak Izzy odešel a zabouchl za sebou dveře.
Josefína hořela zvědavostí. Co mohlo být kruci tak napínavé, aby u toho museli být jenom oni čtyři? Proč se neptal po ní? Proč nechtěl, aby šla také? To musí zjistit!
Vyběhla za nimi na chodbu a pozorovala, kam Cayce s Izzym míří. Viděla je spolu zajít do pokoje k jejímu bratrovi.
Vrátila se zpátky k sobě, vykašlala se na napouštění vody a jen se rychle opláchla. Měla pocit, že takhle rychle se snad nevysprchovala za celý svůj život. Nenamazala se krémem, neučesala si vlasy, jen si je nechala splývat na ramena, ale dala si do nich čelenku, aby jí ofina nepadala do očí a v pyžamu se vyplížila z pokoje ještě jednou.
Na nohou měla měké bleděmodré pantofle s fialovými hvězdami a její kroky byly díky nim tlumené. I přesto raději našlapovala jako kočka.
Znovu přitiskla ucho na dveře, jako předtím, když šmírovala Izzyho a Cayceho, ale tentokrát neslyšela nic jiného, než jenom tlumené breptání. Kluci sice mluvili dost hlasitě, ale dveře všechno zkreslovaly a nebylo jim vůbec rozumět.
Nakonec sebrala odvahu a řekla si, že jednou je přeci součástí skupiny, tak má snad sakra právo vědět, o čem se debatuje a zaťukala. Otevřít přišel Vincent a ona hned energicky strčila hlavu do dveří.
“Ahoj kluci.” nakoukla k nim. Pak se vtáhla dovnitř celá a skočila na postel.
“Josefíno, jsi hrozný ocas, víš to? A mimochodem! To je moje triko!” vykřiknul Richie. “Moje oblíbené triko! Já ho hledal celou dobu jako blbec!”
“Je mi líto, že neumíš hledat jinak.” Uchechtla se Josefína.
“To si s tebou vyřídim.” zakvílel a vrhl se na ni. Ona mu však rychle uskočila a začali se honit po pokoji. Zajistili tím ostatním docela dobrou zábavu.
“Richie, nééé! Pusť mě prosím!!! Nelochtej mě!! Né!! Né, Richie, prosím… Slibuju,…ááá..Vinnie, zachraň mě..pomoc.” pískala a nebylo jí to nic platné. Potom ji bratr popadl do náručí a začal se s ní točit dokolečka.
“Až ti pozvracim nohy tak to moje vina nebude.” žertovala, protože jakékoliv otáčení a houpání bytostně nesnášela a před jakoukoliv cestou si musela brát silné léky proti nevolnosti.
“Ou, tak to si zkusíš.” a praštil s ní na pohovku.
“Konečně klid.” ulevila si a pak se těsně před jejím obličejem zastavily něčí bílé zuby.
“Ale upřímně, proč jsem tady. Zcela upřímně. Nejde mi do hlavy, co tady řešíte a u čeho být nemůžu. Už žádná překvapení. Tak ven s tím.”
“Dobrá, když už jsi tady, těžko to před tebou budeme tajit.” Pokýval hlavou její bratr a nadechl se k odpovědi. Když v tom:
“Ťuk ťuk!!! Pokojová služba!”
“Co ta tu teď chce? Vždyť už je po večeři a většinou sem chodí zrána a navíc, když tu nejsme.” podivil se Vincent.
“A nemůže to být nějaký novinář?” napadlo Josefínu. “Mám takový pocit, že tu čeká přede dveřma, aby nás vyfotil a zdrhnul.”
“Ne, to ne. Ještě se nám nic podobného nestalo.” zakroutil hlavou Jay. “Spíš bych řekl, že je to nová pokojská a teprve se seznamuje s pravidly.”
“Nedělám si legraci, stojí tam novinář a má černé vlasy. Je úplně oholený a výškou bych ho odhadovala na 180.”
“Blbost, byl to ženský hlas. Nevím, jak tě to napadlo,” odbyl ji Jay. “Jdu otevřít.”
“Půjdu s tebou.” přidal se Richie a nakonec se všichni nahrnuli ke dveřím. Richie v teplácích s rozcuchanými vlasy, Vincent v teplákách jakbysmet, Jay v rozepnuté košili a džínsách a Izzy v džínách a tílku. Josefína na sobě měla puntíkaté kraťásky a bratrovo tričko, ale tím, jak jí bylo dlouhé, se zdálo, že na sobě kromě trička vlastně nic nemá.
Když otevřeli dveře, něco jim ostře osvítilo oči, před očima se jim mihla vysoká postava s fotoaparátem a rázem byla pryč. Výtah měl ten dotyčný chytře zaražený, aby ho kluci nemohli dohonit, ale zapomněl na jenu maličkost. Z kapsy mu vypadl diktafon. V tom zmatku a rychlosti se na něj vykašlal.
“Aha, takže je to blbost.” Pronesla nakvašeně Josefína a zvedla diktafon z koberce. “A tady je vysvětlení, proč jsme slyšeli normální frázi: “Pokojová služba.” Nahrál si to a pak to psutil.” vysvětlila. Trochu přetočila kazetu a pak všechno přehrála. Její domněnky se potvrdily a kluci jen koukali s otevřenou pusou.
“Tys o tom, veděla, že nás přijdou přepadnout? Podívej se, jak vypadáme!” Vyjel na ni bratr.
“No, jistě!” ročílila se Josefína. “Ráda se vystavuju na veřejnosti v pyžamu, ve kterém vypadám víc nahá, než oblečená.” Dodala kousavě a příšerně jí štvalo, že místo uznání, jí ještě vynadá.
“Jak jsi tedy mohla vědět, že tam je novinář, jak jsi mohla odhadnout jeho barvu vasů a toho, co má v úmyslu?” pokračoval Vincent. “Nikoho z nás tady ani na vteřinu nenapadlo, že by tam mohl stát někdo jiný, než ženská s prachovkou.”
“Takže ani ty mi nevěříš?” zarzila se. Vincent byl poslední, od koho by opovržení čekala.
“Ale ne, to jsi špatně pochopila. Jen říkám, že je to divné.”
“A děsivé.” dodal Jay. “Jak jsi věděla, že tam stojí právě on?” zajímalo ho.
“Prostě zaklepal a pustil ten diktafon. V tu chvíli mi ale proběhnul hlavou nějaký záblesk. Zadívala jsem se ke dveřím a v hlavě se mi promítnul obraz toho muže i s jeho záměry.
“Takže z Josefíny se nám stává vědma.” Zamáchal teatrálně rukama její bratr a zavlnil prsty, jako kdyby někoho zaklínal. Vůbec nemyslel vážně to, co říká a šlo mu jen o to, aby si ze sestry udělal legraci.
“To je ohromně vtipné, Richie.” přiznal naštvaně Jay. “Uvědomuješ si, že kdybychom ji poslechli, tak zítra nebudeme muset stát jako vyjevená paka na fotce v novinách?”
“Dobrá, ale mohla být jenom náhoda? Kolikrát jsi už dokázal odhadnout situaci? Hm? Teď to mohlo být podobné. Postava vysoká 180cm a černé vlasy, chlap. Takových lidí po světě chodí. Byla to celkem všeobecná definice. A to, že ji napadlo, že půjde o novináře. Má prostě jenom schízu z toho, co se teď kolem ní děje a je trochu paranoidní. I když teď to bylo oprávněné, uznávám.” Trval si na svém. “Navíc, tohle bylo porpvé, co se ti to stalo, ne?” Zeptal se sestry.
“Co já vím.” Pokrčila rameny Josefína. “Nepamatuju si, že by se mi to stalo ještě někdy. Ale hlavní je, že si nevymýšlím a nebyl to jenom odhad. Uvědomujete si, že jsem viděla toho chlapa a i to, jak vypadá? To není jen tak. Odhad by to byl ve chvíli, kdybych řekla, že za dveřmi stojí novinář a nic jiného bych o tom nevěděla. Ale já ho viděla za těmi dveřmi stát, jako kdyby nás žádné dveře nedělily. Dokonce si troufám říct, že to byl pocit, jako bych tím chlapem přímo byla a cítila, co chce udělat.”
“Moje malá čarodějka,” usmál se Izzy a chytil ji za pas. “Nelam si s tím havu.” Zastal se jí Izzy.
Zdálo se, že najednou všichni zapomněli na to, proč se vůbec v pokoji sešli a to, o čem diskutovali. Teď hlavně přemítali, co tohle všechno mělo znamenat.
“Půjdeme?” zpetala se Josefína a útrpně pohlédla Izzymu do tváře. Vlasy mu padaly do obličeje a děsně mu to slušelo. V tuhle chvíli vypadal jako opravdový drsňák a to bylo to, co Josefínu na něm rajcovalo.
Když zašli k sobě do pokoje Josefína se s velkou křečí posadila na židli u dveří. Držela se za břicho a čelo se jí úplně orosilo. Na tváři měla zkřívaný úšklebek bolestí a Izzy k ní hned starostlivě přiskočil.
“Děje se něco?” ptal se a držel ji za ramena. Ona měla sklopenou hlavu a vždy jen ze sebe vydala malý pisklavý zvuk, jak ji uvnitř bolestivě píchlo.
“To bude dobrý.” špitla přidušeně a doufala v to, že všechno brzy přejde. Izzymu se to samozřejmě nelíbilo. Ještě před chvílí byla Josefína v pořádku a najednou se mu tu zmítá v bolestech. A ne poprvé. To nebude jen tak.
“Zajdu za klukama a zavoláme doktora. Tohle není legrace. Nenechám tě zmrzačit.” přemlouval ji. V tu chvíli, jako kdyby křeč z Josefíny spadla a zase byla v pořádku. V obličeji byla však pořád bílá a kapičky potu se jí leskly na čele.
“Už to povolilo? Je ti líp?” zeptal se Izzy a ze spoda se zadíval Josefína do obličeje. Ona mu jenom padla kolem krku a zasténala: “Bylo to, jako kdyby mi někdo zarval meč do břicha. Bolelo to a já skoro nemohla dýchat.” Po tvářích jí stékaly slzy.
“Pojď, pomůžu ti do postele.” nabídl se a vzal Josefínu jemně do náručí. Její dlouhé jmené hnědé vlasy plály kolem Izzyho mužných rukou a on ji opatrně položil na měkkou matraci. Josefína se k němu otočila a on si vedle ní lehnul. Pak mu položila hlavu na ramena a klidně oddychovala. Bolest už opravdu ustala a ona byla příšerně ráda, že je tu Izzy s ní a chrání ji. Sice před bolestí ji ochránit nemůže, ale už jen představa, že ho má poblíž, jí dodávala pocit bezpečí.
Obávala se však, že pokud se jí bolest ještě jednou vrátí, Izzy ji k lékaři dotáhne i přes její protesty.
