Zrcadlo, zrcadlo – část druhá

Po každé večeři pan Tiffenbach vyžadoval, aby s ním Julie strávila aspoň hodinu v salonu, než půjde spát. Rozhodně nebyl otcem, jenž by litoval, že má dceru, a jenž by na svém dítěti oceňoval nejen to, že není vidět, ale ani slyšet. On byl rád za pravý opak. Po smrti milované ženy, s níž naivně plánoval celý život, se Julii snažil věnovat, jak jen mu to povinnosti a starosti kolem velkého domu a s pozemky dovolovaly, a bylo tedy s podivem, proč k němu dcera necítí takovou lásku, jakou by cítit měla, jaká by byla přirozená a očekávaná (pan Tiffenbach o skutečných chladných pocitech Julie samozřejmě neměl ani ponětí, jelikož Julie se na první pohled chovala vzorně, takže kdyby mohl proniknout do jejích myšlenek, byl by nepříjemně zaskočen). Často ji obdarovával a nemusel kvůli tomu cestovat do daleka, stačilo, aby vyrazil do města, a málokdy se vracel bez překvapení, a povoloval to, co by jí možná nebo spíš jistě nepovolil, pokud by žila jeho žena, snažil se jí všemožně vynahradit ztrátu, kterou vynahradit nebylo možné, a snad si neuvědomoval, že jeho benevolentnost a ústupky a rozmazlování, jež považoval za neškodné, mohou naopak napáchat velké škody a nemusí mít pro Julii dobré následky, ba že jejímu charakteru mohou nevědomě uškodit a nepěkně ho pokřivit. (Želbohu ani stará paní Tiffenbachová již nebyla mezi živými, zemřela ještě před smrtí své snachy, a tak nemohla svému synovi posloužit radou a především varováním, což by jistě udělala, kdyby žila.)

Když Julie od otce dostala dárek, danou hodinu v salonu byla schopná přetrpět, ale když od něj nic nedostala ani od něj nic nevyžadovala, většinou předstírala únavu, zívala a přivírala oči, jako kdyby na ně ulehl spánek („Juli, jsi unavená a já tě tu sobecky držím, jdi si lehnout,“ pobídl ji pokaždé pan Tiffenbach starostlivě a vyčítal si, že je kvůli němu zbytečně unavená. – „To nic, otče, ještě to chvíli vydržím,“ špitávala Julie a nezapomínala mocně zívnout. – „Ne, už si jdi odpočinout,“ trval na svém pan Tiffenbach. – „Tak dobře,“ prohlásila Julie rezignovaně a v duchu energicky zajásala.), a vytrácela se už po půl hodině, jež by nejraději zkrátila na čtvrt hodinu. Když však otce chtěla o něco požádat, byla ochotná s ním setrvat dokonce dvě hodiny.

Tak jako nyní, kdy od večeře utekla hodina a půl, kterou Julie strávila usazená naproti otci a předstírala, že naslouchá, jelikož jí líčil své cesty a své vyřizování, které Julii vůbec nezajímalo.

Najednou pan Tiffenbach vztyčil prst a vyklenul obočí. „Myslím, že jsem ti ještě neřekl, jak jsem přišel k tomu zrcadlu, že?“ zeptal se.

„Ne,“ souhlasila lakonicky Julie. Ani tohle ji nezajímalo. Pro ni bylo nejdůležitější, že bylo zrcadlo její, víc nepotřebovala.

„Byla to vlastně milá náhoda, Juli. Když jsem se vracel, tak jsem ve městě projížděl kolem jednoho krásného domu, opravdu moc krásného, který ale opouštěli jeho nájemci, jistí Mattovi, jak jsem se dozvěděl od mužů, co z domu vynášeli nábytek a nakládali ho na vozy. Mattovi prý prodělali velkou ztrátu, a tak se chtěli odloučit od místa, které by jim ji připomínalo.“ Tady pan Tiffenbach ztišil hlas a na moment ustal ve vyprávění. Vybavil si, jak o tom stejném uvažoval i on, jelikož kam se po smrti své ženy vrtnul, tam na něj vyskočila vzpomínka, která byla bolestná, protože byla šťastná. Nakonec se ale rozhodl, že navzdory všemu nebude svou dceru vytrhovat z prostředí, které znala a které měla ráda. „Jeden z těch mužů se od nich oddělil a směřoval pryč,“ pokračoval pan Tiffenbach. „Když jsem mezi starým haraburdím, které měl naložené, uviděl to zrcadlo – netušil jsem, co pohledává mezi rozbitými židlemi a stoly a bůhvíčím ještě –, okamžitě se mi zalíbilo. Zastavil jsem toho muže a zeptal se, kam ty věci veze. ,Ty se budou vyhazovat, pane,‘ odpověděl. Znovu jsem se podíval na to zrcadlo a nechápal jsem, jak takový krásný kus může někdo vyhodit. Řekl jsem, že jestli se ho chtějí majitelé zbavit, já ho rád koupím. ,Mám dceru, víte,‘ pověděl jsem. ,To oni měli také, pane,‘ opáčil suše. Ten muž nejprve váhal, ale nakonec svolil. A tak jsem ti ho přivezl.“

„Zajímavé,“ řekla Julie v předstíraném zájmu a pro větší efekt pokývala hlavou.

Jakmile jí otec dovyprávěl historku se zrcadlem a konečně se odmlčel a občerstvoval se brandy, usoudila, že by mohla vyslovit své přání.

Odkašlala si. „Otče,“ oslovila ho, „když mám nové zrcadlo, myslím, že bych měla mít i nové šaty,“ nadhodila nenápadně a čekala na reakci. Větřila, že bude pozitivní. Vždyť o nové šaty žádala naposledy minulý měsíc! Navíc se od té doby chovala skromně a nic si nepřála.

Pan Tiffenbach se zamračil. „Nechtěla jsi po mně nové šaty minulý měsíc?“ zauvažoval.

„Ne, to bylo předminulý měsíc,“ odvětila Julie pohotově.

„Aha. A kolik by sis jich představovala? Hádám, že ne jen jedny?“

„Já nevím,“ řekla Julie, ale věděla. „Třeba troje?“ navrhla.

„Troje? Julie! Kolik ti jich už visí ve skříni?“ Pan Tiffenbach o tom neměl ponětí, ale mínil, že jich bude tolik, že to netuší ani sama Julie.

„Nevím, nepočítám je,“ odpověděla, ačkoli i tohle byla lež. „A věřte mi, otče, že žena nemá šatů nikdy dost. I když jich má plnou skříň, tak ve chvíli, kdy si musí nějaké vybrat, zjistí, že ani jedny nejsou vhodné.“

Pan Tiffenbach se o tomto nemínil hádat, protože téma dámských toalet bylo něčím, čemu opravdu nerozuměl a ani se o to nepokoušel, jelikož matně tušil, že by mu k tomu jeho síly ani snaha nestačily, tudíž se podvolil. Ostatně jako vždy. Nedokázal své dceři odolat. Jejím prosícím očím a jejímu úsměvu. Leda by byl slepý.

„Dobrá, dobrá, povoluje se.“

Julii zahřál pocit vítězství.

Pokračování příště…

AKM

Foto: Pixabay