Účet za laskavost, část pátá, závěrečná

Viktor se otočil na Kamila, jenž celý výjev pozoroval, a ten pochopil, že může odnést polévkové talíře a servírovat hlavní jídlo.

Jakmile se ocitl u stolu s kouřícími talíři, Káťa s Vilmou se posadily rovně a zvědavě, až nedočkavě nakukovaly přes Kamilovy ruce.

„Řízek!“ zajásala Vilma, sotva spatřila šťavnatě vypadající kousek masa, a olízla si rty.

Viktor se zase usmál. Takovou čistou radost z něčeho tak obyčejného, jako byl obalovaný řízek, už dlouho neviděl.

A Kamil nemohl jinak a usmál se taky.

„Všechno v pořádku?“ optal se Viktora laskavě.

„U nás ano,“ pověděl. „A u vás?“ Ta otázka byla náznak, který Kamil pochopil.

„Naprosto,“ odpověděl soucitně a nechal je, aby si užili druhý chod.

„Jak vám to chutná?“ zajímal se Viktor. Vlastně se ptát nemusel, to, jak v obou mizel řízek i kaše, odpovídalo samo za sebe.

„Moc,“ mlaskly a nadšeně žvýkaly.

„Já mám řízek ráda,“ ozvala se Káťa a zakrojila nůž do měkkého masa.

„Já taky,“ přidala se Vilma.

„Já taky,“ neodpustil si Viktor. „A co ještě máte rády?“

„Čokoládu!“ vypálily zaráz a pak se rozesmály.

„Tak dostanete i tu,“ slíbil. „A co třeba dort a zmrzlinu?“ zkusil je nalákat.

Oběma doslova zazářily oči. „Taky!“ zvolaly.

„Výborně. A ovoce?“

„Taky,“ přikývly.

Viktor se usmál a nedokázal je přestat pozorovat. Stejně jako ostatní sledovali jejich stůl a něco si šeptali.

„Kde pracuješ?“ optala se Vilma s plnou pusou, tváře se jí boulily od velkého sousta.

„V bance.“

„A není to nuda?“ zamračila se.

„Ne, když ji vlastníš,“ zažertoval, ale ani Vilma, ani Káťa se nezasmály, a tak se i Viktor přestal smát. „Občas je,“ souhlasil popravdě. Jeho týden měl přísně stanovený harmonogram. Všechno měl rozplánované do poslední minuty. Každou schůzku. Každý úkol. Jen příchody a odchody se řídily podle toho, kolik práce bylo potřeba udělat. Většinou chodíval s hodinovým předstihem a odcházel s dvouhodinový zpožděním. Většinou hlavně pracoval a nechápal, že ostatní nepracují tolik jako on, že mu třeba na e-mail, který odeslal o půlnoci, odpověděli až následující ráno.

„A co bys chtěl dělat?“

„Mohl bych nedělat nic?“ navrhl.

 Obě pohodily rameny.

Viktor pozvedl obočí a zamyslel se.

„Víš, že nevím?“ odpověděl otázkou. V bance pracoval od studií, protože ho finančnictví vždy fascinovalo. Čísla, grafy, výpočty, to byl jeho svět, kterému rozuměl. Světu kolem, světu lidí, vztahů a problémů nerozuměl ani trochu, tápal v něm.

Káťa naklonila hlavu k rameni a hloubavě se na Viktora zahleděla. „A neměl bys to vědět?“

„Ve svém věku asi měl,“ připustil.

„Kolik ti je?“

„Čtyřicet.“

„Mně je deset,“ svěřila se Káťa. „A Vilmě šest. My ještě nevíme, co budeme dělat.“

„Máte čas.“

„Jo,“ potvrdila Vilma lakonicky a ukrojila si velký kus masa, který si stěží strčila do pusy.

Viktor odložil příbor, opřel se o stůl lokty a mírně se naklonil nad stůl. „Můžu se na něco zeptat?“

„Jo,“ řekla Vilma.

„Vy žijete na ulici?“

Vilma se zahleděla na flíček bramborové kaše a poslední sousto řízku. Káťa taky.

„No… tak trochu?“ odpověděla po chvíli Káťa za sebe i Vilmu. Hodně zahanbeně a tónem, který mohl být oznámením i otázkou.

„Tak trochu?“

„No… Náš táta je někde pryč. Jednou odešel nakoupit a…“

„… nakupuje dodnes,“ vklouzl do rozmluvy Viktor.

„Jo.“ Vilma kývla hlavou tak prudce, až se čelem málem udeřila o hranu stolu. Viktorovi vystřelila ruka, aby ji zachytil.

„Bydlíme s mámou v bytě,“ pokračovala Káťa.

„Někdy,“ doplnila Vilma.

Viktor nechápavě potřásl hlavou. „Jak někdy?“

„Když je zrovna máma doma a ne někde… pryč,“ vysvětlila Vilma.

Viktor svraštěl obočí a mírně natočil hlavu k rameni. „Kde někde?“

 „Někdy odejde a vrátí se až za několik dní. Neříká nám, kam chodí.“

„Tohle dělá běžně?“

Obě pokrčily rameny.

„Takže se o vás nikdo nestará?“

„Někdy Josef,“ řekla Vilma.

„Kdo je Josef?“

„Žije na ulici. Spí v parku. Má tam svoje místo, které si nenechá vzít. Je totiž schovaný za keřem, kde na něj není vidět.“

„A vy tam za ním chodíte?“

„Někdy jo, dává na nás pozor. Je to takový náš děda. Často mluví o tom, že chtěl vlastní vnoučata, ale k tomu by musel mít vlastní děti.

Tak má aspoň nás.“

„A jak se dostal na ulici?“

„Dostala ho tam jeho paní. Propila jejich peníze i dům,“ povídala Káťa a strčila si do pusy kopec bramborové kaše.

Viktor mlčel. To mu připadalo nejlepší. Dojedl řízek i kaši, které mu najednou připadaly nesmírně těžké, a čekal, až dojí i Káťa s Vilmou.

„Chcete přidat?“ zeptal se, když i ony měly prázdný talíř.

„Bude ta čokoláda?“ vzpomněla si Vilma.

 „Bude čokoláda. A taky dort a zmrzlina,“ potvrdil Viktor a otočil se po Kamilovi, jenž jejich stůl sledoval, proto ihned zareagoval a pohnul se směrem k jejich stolu.

„Tak ne,“ rozhodla.

Za chvíli se u nich zjevil Kamil s malinovým dortem a horkou čokoládou a mísou čerstvého ovoce.

„Kávu?“ optal se Viktora.

„Určitě. A to kakao,“ připomněl.

„Jistě.“

„Bude i kakao?“ vypískla Vilma hlasitě, až po ní opět otočila téměř celá restaurace konzumující ty nejvybranější vína a likéry.

„Bude i kakao,“ kývl Viktor.

„To jsme nepily dlouho.“

U Viktorova stolu většinou sedělo ticho, ale dnes ho rozehnal dětský upřímný smích, co v sobě odhaluje čistou radost a vděčnost.

„Máte ještě hlad?“ ujistil se Viktor poté, co z talířku Vilmy i Káti zmizel i poslední drobek dortu a z hrnků jim do hrdla stekla poslední kapka horké čokolády i kakaa.

„Teď ne,“ obě si odfoukly a pohladily bříška uspaná dobrotami.

Viktor Kamilovi na dálku naznačil, aby mu připravil účet. Mezitím, co čekal, až bude moct zaplatit, poslouchal vyprávění Káti o tom, jak se jim s Vilmou líbí zahrada domu, do které koukají každý den, protože obě mají rády květiny a jednou by chtěly mít květinářství.

(„Bude se jmenovat Vilma a Káťa,“ pravila Vilma a v očích jí vykvetlo nadšení.

„Ne, bude se jmenovat Káťa a Vilma,“ vstoupila do toho Káťa a zamračila se.

„Proč?“ optala se Vilma zaraženě.

„Protože moje písmeno je v abecedě první.“

Vilma ztichla, zkrabatila čelo a přimhouřila oči.

„Tak by moje jméno mělo být první. Aspoň někde,“ kontrovala nakonec po dlouhé pauze.

 Káťa si nad mladší sestrou povzdechla.)

Mluvily o tom, že jim připomíná zahradu z jedné pohádkové knížky, kterou jednou Josef našel u popelnice a daroval jim ji k loňským Vánocům.

„Nechybí v ní ani jedna stránka!“ zvolala Vilma, jelikož onu knížku měla hodně ráda a listovala si v ní, vždy když se stavily u Josefa, nebo je on sám pozval. (Většinou tehdy, když je měl i čím pohostit, znal se s kuchařem jedné putyky, který mu sem tam něco potají přenechal. A ačkoli se to většinou nedalo jíst, Josef to snědl, jídlo z putyky bylo stále jídlo, i když z putyky.)

„Váš účet, pane,“ zjevil se Kamil a položil ho na stůl.

„Díky, Kamile,“ poděkoval Viktor, a když účet otevřel, zarazil se a vyklenul obočí. Místo něj totiž našel krátký vzkaz:

Upřímně, mysleli jsme si o Vás, že jste arogantní debil. Než jste ukázal, že i Vy máte srdce. Za Vaše dnešní gesto a laskavost vůči někomu, jakou jsou ty dvě holčičky, které jste přivedl, Vám nic neúčtujeme. Jejich hodnota je nevyčíslitelná.

Tým restaurace Na Hradě

P. S. Za toho arogantního debila se dodatečně omlouváme.

Viktor si zatlačil do koutku očí.

„Je vám něco?“ Káťa si všimla, že Viktorovi zčervenaly oči.

Viktor pouze zavrtěl hlavou, kterou nechával skloněnou, jak na něj útočily slzy.

Sotva ji zvedl a podíval se směrem k postávajícímu personálu, přichvátal k němu číšník Kamil.

„Ano, pane?“

 „Tohle,“ Viktor zamával s lístečkem a strčil si ho do kapsy saka, „si schovám jako upomínku.“

Číšník Kamil kývl, usmál se a zpoza zad vytáhl dvě tlusté krabičky, které postavil je před Káťou i Vilmu.

„Tohle je pro vás,“ oznámil stručně a oběma věnoval laskavý úsměv. „Přijďte zas,“ vyslovil na rozloučení pozvání.

Viktor věděl, že on přijde. A Káťu a Vilmu vezme s sebou.

Konec

 AKM

Foto: Pixabay