Ačkoli byla Ema šíleně netrpělivá a nejraději by Adama Kavalíra pošťuchovala tak dlouho, až by ho došťouchala ke dveřím Evy Sámové, správně odhadla, že by ho měla nechat následující dny o samotě a v rozjímání. Doufala, že přemýšlí, a také doufala, že nebude přemýšlet dlouho, protože podle ní toho k přemýšlení nebylo tolik, aby mu to zabralo bůhvíkolik dní.
Tři dny od jejich rozhovoru vynesla odpadkový koš a před domem narazila na paní M., jak dokola zametá schody, na které padalo nové a nové listí.
„Emo? Kdy jsi naposledy viděla pana Adama?“ zastavila ji, narovnala se, prohnula v zádech, až to v nich luplo, zaúpěla a opřela se o koště, ale ne moc velkou silou, aby se koště nezlomilo.
„Před třemi dny. Když se vrátil z procházky,“ odpověděla Ema.
„Od té doby nevyšel ze svého bytu,“ řekla paní M. znepokojeně. „Ani nakoupit, ani na procházku. Aby se mu tak něco stalo? Asi bych ho měla navštívit,“ zauvažovala, a ačkoli se jednalo o Adama Kavalíra, jenž se jako kavalír choval málokdy, byla ochotný popadnout čerstvě upečený perník s poctivou čokoládovou polevou a zaklepat u jeho dveří, u kterých neklepala příliš často.
„Určitě se mu nic nestalo,“ Ema zachovávala klid. „Hlavně ho nenavštěvujte! Asi jen přemýšlí.“
„O čem?“
„Doufám, že o paní Evě,“ prozradila Ema.
Přestože z překvapeného výrazu paní M. poznala, že by si nejraději vyžádala podrobnosti, Ema odspěchala a v hlavě se jí vyloupla otázka, zda i paní Eva přemýšlí o panu Adamovi.
Za další den na tuto otázku dostala odpověď.
Zrovna snídala, houpala nohama pod stolem a ukusovala rohlík s marmeládou, když z chodby zaslechla šramot. Vyletěla ze židle a hnala se ke dveřím. Potichu si k nim přistavila stoličku, kterou u nich měla připravenou pro případy, kdy bývala sama doma a kdy, pokud někdo zaklepal, se na ni postavila, aby viděla, kdo se k nim dobývá.
Nyní viděla, jak Adam Kavalír v upraveném, dobře zapnutém svetru s vyžehlenou košilí a vyžehlenými kalhoty vyšel z bytu, na prahu se zastavil a jakoby zaváhal, o krok couvl a vypadalo to, že se vrátí zpátky. Něco si pro sebe viditelně zašeptal, vyšel z bytu a nejistým krokem došel až ke dveřím Evy Sámové. Opět se obrátil a udělal dva kroky vzad, ale potom nakrátko pohlédl na dveře Benetových (Ema se v první chvíli lekla a ucukla od kukátka, ale potom zatřepala hlavou a opět se k němu přiblížila), vrátil se a konečně zaťukal.
„Asi bychom si měli promluvit,“ slyšela ho, jak říká, ale neslyšela, co na to odpověděla Eva Sámová. To ovšem nebylo potřeba, jelikož Adama Kavalíra vpustila dál.
Ema si radostí zamnula ruce.
„Myslím, že dneska konečně uvidíte pana Adama,“ odvětila Ema o den později, když šla vybrat schránku.
„Jak to víš?“
„Prostě to vím,“ pověděla Ema tajemně, „ale nebojte se, brzy se dozvíte, co nevíte.“
„To doufám! Nemám ráda, když něco nevím,“ řekla paní M.
„Tak to jste nešťastná asi většinu života, co?“ ozvalo se za ní náhle.
„Adame!“ napomenula ho Eva Sámová, zavěšená do jeho paže, do níž ho jemně dloubla.
Paní M. se prudce otočila. Za ní stál Adam Kavalír v padnoucím oblečení, které nebylo ani pomuchlané, ani špinavé, ani mu nikde neplandalo, a po jeho boku Eva Sámová. Eva Sámová se na ni usmívala. A dokonce se na ni usmíval i Adam Kavalír! Zůstala na oba zírat.
„To je mi ale překvapení!“ zvolala paní M. a polkla.
„Pro mě ne!“ řekla Ema a na oba mrkla.
„Jdeme na procházku,“ pověděl Adam Kavalír.
„Jistě, vždyť už je deset pryč!“
„Ano? Ani jsem si nevšiml,“ opáčil a spolu s Evou Sámovou vstoupili do podzimního odpoledne. „A mimochodem,“ obrátil se na paní M., „začněte si hledat nového nájemníka. Uvolní se vám totiž jeden byt!“
„A který?“ zakřičela za ním paní M.
„Ten menší!“
Paní M. s Emou oba pozorovaly, byl na oba pěkný pohled, na starý pár upravených lidí, kteří se mají rádi a kteří jsou rádi, že se mají.
Chvilku obdivu vyrušilo veliké stěhovací auto, jež bylo pro paní M. dobře známé. Jeden ze stěhováků na ni z okýnka zamával svou obří rukou a ona mu to oplatila.
„To zase přijeli stěhováci?“ otázala se Ema. „Za chvíli tady budou jako doma.“
„Jo,“ potvrdila paní M. „Do bytu po Budíkových se nastěhuje jeden muž s malým synem. Je svobodný,“ drcla do Emy a šibalsky se usmála. „Měl by přijet hned za stěhováky.“
„Takže svobodný?“ zopakovala Ema zaujatě, sedla si na schody a vyhlížela nového nájemníka.
Závěr
AKM
Foto: Pixabay
Anetko, tak příští příběh by mohl být o panu s chlapcem, co se nastěhuje do bytu :-). Dopadlo to tak, jak jsem si myslela :-), díky za další příběh,.
Leni, vidíš, takový příběh jsem zatím nenapsala. 😀 Doufám, že tě nemrzí, že jsi přišla na rozuzlení… Děkuji a o dalším příběhu ke zveřejnění už přemýšlím… 🙂
Snad nekončíte 🙁
Ne, ne, Nelo, kdepak, jak Vás to napadlo? Jen závěr dalšího příběhu. V posledních dnech kvůli pracovním povinnostem to tady nestíhám, i komentáře čtu až dnes, ale zrovna jsem si říkala, s jakým příběhem přijdu příště. 🙂