Sedm dní ke štěstí, část druhá

Jelikož se Ema Benetová nudila (její matka byla samozřejmě v práci a její kamarádi většinou odjeli někam s rodiči) a ona se nudila velmi nerada, bloudila prázdnými chodbami činžovního domu a hledala si jakoukoli zábavu, jakékoli rozptýlení, jež by ji zabavilo aspoň na půl hodiny. Když nic takového nenašla v prvním ani ve druhém patře, sešla do přízemí a u schránek narazila na postávající paní M.

„Ahoj, paní M.!“ pozdravila ji a postavila se vedle ní.

„Ahoj, Emo. Co děláš?“ zeptala se paní M. opírající se tučným bokem o otevřené vstupní dveře. Venku sice svítilo sluníčko a uvolňovalo lidské tváře a rozesmívalo je, ale ve vzduchu se již neomylně vznášela vůně přicházejícího podzimu.

„Na to teprve musím přijít. Hrozně se nudím,“ odpověděla a zhoupla se na nohách.

„Aha.“

„Koho špehujete?“

„Nikoho nešpehuju!“ pokárala ji paní M. a zatvářila se dotčeně. Špehovala velice ráda a pravidelně, ale nikdy tomu špehování neříkala, vždy se přece jen dívala, aby byla v obraze.

„Dobře. Tak na co se díváte?“

„Na nic. Čekám tady na stěhováky.“

„Vy se budete stěhovat?“ vykulila na ni Ema modré oči.

„Ne, já ne. Ale Budíkovi z druhého patra. Copak sis nevšimla, že o víkendu stěhovali nábytek?“ Paní M. si pouze „nevšimla“, ale skoro celý den seděla nalepená u okna a doufala, že se začne dít něco vzrušujícího. Jakmile tedy spatřila Budíkovi vynášet nábytek a hromadit ho na jednu velkou hromadu, popadla koště a odspěchala před dům, poněvadž byla přesvědčená, že chodník potřebuje nutně zamést.

„Všimla,“ potvrdila Ema, „ale myslela jsem, že jenom vyměňují starý za nový. Ale proč na ně čekáte vy, a ne Budíkovi?“

„To kdyby potřebovali třeba s něčím poradit. Kdo jiný by byl v takovém případě lepší?“

Paní M. činžovní dům zdědila po svém tragicky zesnulém manželovi, jenž by se slůvkem „tragicky“ nesouhlasil a nahradil by ho slovem šťastně, protože třicet let manželství ho dokonale vyčerpalo a on cítil potřebu si odpočinout. Paní M. tedy byla skutečná, nefalšovaná vdova, jejíž zásnubní a snubní prstýnky na prsteníčku levé ruky byly pravé a jejímž přetrvávajícím problémem byl nedostatek společnosti. Tento problém brzy začali pociťovat všichni nájemníci, které nalákala nabídka výhodně vypadajícího ubytování, tu zprvu a zcela přirozeně považovali za podezřelou, jelikož zněla až příliš dobře na to, aby mohla být pravdivá, ale jakmile se s ubytováním seznámili a zjistili, že vše je tak, jak bylo inzerováno, veškeré pochybnosti z nich vyprchaly. Díky pravidelným návštěvám paní M., kdy klepala na všechny dveře tu s bábovkou, tu s řezem, tu s oplatky a kdy se vtírala na nejprve seznamovací a posléze přátelská posezení („To se dneska už nedělá, takhle se seznamovat,“ namítali. – „V mém domě ano,“ odpovídala.), dostali odpověď na otázku, proč že je nájem tak nízký, a nabyli dojmu, že za něj draze platí.

Ema Benetová postávala vedle paní M. a vyhlížela s ní stěhovací auto, ale místo něho se objevila Eva Sámová. Jak Ema, tak paní M. přestaly pátrat po stěhovacím autě a zálibně ji pozorovaly (paní M. snad s trochou zdravé závisti i smutku), jelikož někoho jako Eva Sámová nešlo nepozorovat.

„Dobrý den, paní M.,“ pozdravila paní domácí a Emu podrbala po hlavě. Zastavila se u schránky, vyňala z ní dopis, nad nímž se nakrátko zarazila a odešla do bytu.

„Chudák ženská. Vypadá tak dobře, a přesto je sama,“ povzdychla si paní M., když už ji Eva Sámová nemohla slyšet. „Když je sama ona, tak co potom máme říkat my ostatní?“ zeptala se řečnicky.

„Vy byste se chtěla znovu vdávat?“ optala se Ema zvědavě a prohlédla si paní M., jejíž tělo povolilo třemi těhotenstvími a dnes ho schovávaly neforemné, beztvaré domácí šaty, nateklé nohy odpočívaly v heboučkých papučích.

„Já? Dej pokoj! Jedno manželství je na jeden život až dost!“ řekla a ohlédla se za zvukem motoru. Obrovské špinavé stěhovací auto zabrzdilo a pomalu, zato hlasitě couvalo k jedinému volnému místu.

„Haló!“ mávla na ně paní M. „Nemám vám navigovat?“ volala na muže vykloněného z okýnka a kontrolujícího nevelkou mezeru, do níž se musel trefit.

Ema se nejdřív dívala na paní M., jejíž pozornost se plně přenesla z nájemnice na stěhováky, potom zalétla ke schodům. A usmála se.

Pokračování příště…

AKM

Foto: Pixabay