První sníh. Konečně napadl sníh. U nás, v Polabí, moc často sníh nebývá, snažím se tedy užít si ho co nejvíc. Vyrostla jsem na Českomoravské Vysočině, sněhu jsme mívali každou zimu spoustu. Když jsem se přistěhovala do Polabí, vždycky mě mrzelo, že tady sníh nebývá vůbec nikdy. Miluju ten pocit, když napadne sníh, a ještě trošičku přimrzne, a krásně křupe pod nohama při každém kroku. Jako dospělé mi ten zvuk a pocit trochu připomíná dětství. Pravda, trošku mi ten pocit tady ve městě kazí to, že sníh je hned druhý den špinavý, mění se v šedou břečku, a pokud zůstane, je počůraný od pejsků. Můj muž sníh nemá rád, pochází z podhůří Krkonoš, a říká, že celou zimu kromě sáňkování odhazovali sníh lopatou, a z toho pořádně bolí záda. Přesto se mnou pravidelně vyráží na procházky zasněženou krajinou, a za vším tím bručením vidím, že sníh má taky rád, jen to nemůže nahlas přiznat, když už se vyjádřil, že ho nemá rád. Tak jdeme ven, a užijeme si, jak nám sníh křupne pod botou. Dokud ještě nějaký leží. Doufám, že letos budou bílé vánoce. To je teprve nádhera..
No u nás se sníh udržel sotva jeden den, byl tu pěkný sněhový poprašek….jsem zvědavá, jak bude na Vánoce.