Lucie Hlavinková – Pravda nebyla k dostání

Píše se rok 1982 a v patnáctileté Janě se kromě dospělosti probouzí i poznání, že s minulostí její rodiny není cosi v pořádku. Otec před rokem zemřel a v matčině ložnici se ukrývá sešit plný nepochopitelných zápisků. Prarodiče se chovají přinejlepším výstředně a mluvit před nimi o některých tématech je tabu. Jana dospívá v totalitním bezčasí, přesto není otupělá – a tak se pouští do pátrání. Dokáže najít pravdu o rodinné historii i vlastní identitu?

Knihu jsem přečetla doslova jedním dechem, možná i proto, že i mně bylo v roce 1982 krásných 15 let. Máme tu vylíčený život v totalitě a kdo si to prožil, ví, že se to autorce povedlo zaznamenat opravdu pravdivě a krutě, protože takové to také bylo. A nikdo nechtějme, aby se to vrátilo. “Taková byla doba…a vlastně pořád ještě je, moc se toho nezměnilo. Jedině my se můžeme změnit.” To považuji za hlavní myšlenku, sice z roku 1982, ale udávání, pronásledování a tresty za jiné politické názory se můžou stát smutnou realitou v každé době. Nešlo neptat se, zda i dnes je pravda k dostání?