Ve starém městečku se tyčil starobylý kostel, jehož kamenné zdi nesly stopy dlouhé historie. Každý kámen, každý oblouk vyprávěl příběh minulosti. Uvnitř se rozléhal tichý šepot věků, a každý návštěvník cítil, že je součástí něčeho většího.
Kostel byl svědkem radostných obřadů i smutných rozloučení. Střecha s postaralými střešními taškami chránila věřící před deštěm, a zvon, zavěšený ve vysoké věži, oznamoval každý přicházející den.
Jednou v noci, kdy město spalo, se v kostele rozsvítilo slabé světlo. Starý kněz, se skloněným hřbetem, seděl u oltáře a listoval v posvátné knize. Jeho oči zářily moudrostí a klidem, který vycházel z dlouhého života věnovaného víře.
Přišel do kostela mladý muž, plný pochybností a otázek. Usedl na dřevěnou lavici a tiše pozoroval kněze. Ten ho pozval ke slovu a začal vyprávět příběhy, které kostel pamatoval. Vyprávěl o naději, kterou přináší nový den, o lásce, která propojuje lidi, a o síle, kterou nacházíme v tichu a meditaci.
Mladý muž opustil kostel s jiným pohledem na svět. Kostel zůstal pevně stát, jako kámen v proudící řece času, a jeho dveře zůstávaly otevřené pro všechny hledající odpovědi na své otázky.
Autor a foto: Nela Vávrová
Děkuji Leni.
Ano, kostelní zdi i lavice by mohly vyprávět tisíce příběhů o lidských osudech. Hezky napsané, Neli… díky.. jako bych tam byla také ♥♥♥