To brzké ráno, kdy ve světě zní jen tichý hlas přírody, zalila mlha. Byla hustá a bílá jako mléko a skryla vše, co by mohlo být lidskému oku viditelné.

Skryla i malou dívku krčící se u stromu a spící spánkem chudých, spánkem, do kterého pronikají všechny nesnáze, který trhá bída bez konce a ruší pocit hladu, co skučí v žaludku.

Dívka se zavrtěla, ale oči neotevřela. Mech jí nahrazoval měkký polštář, na kterém měla rozprostřené dlouhé vlasy, nakupené listí ji halilo jako huňatá deka.

Ráno se posunulo k hodině vstávání, avšak mlha se nehnula.

Dívka si vsunula ruce pod hlavu a nechala se pohladit studeným vzduchem, co během dne trochu zteplá.

Ráno se ospale probíralo a probírali se i lidé. Ti, co by chtěli spát, ale nemohli, staré kosti a zvyky jim to nedovolily. Ti, co by taky chtěli spát, ale museli vstávat, protože práce na ně čekala, i když oni by ji nejradši nechali utéct.

Dívka pomalu otevřela oči, jako by tušila, že z nich setřepe i tu trochu spánku. Byly bílé jako sníh, stejně jako její vlasy, a měly pohled zimy. Její kůže byla vrásčitá věkem, šedivá neživostí a suchá jako led.

Dívka vstala a zhluboka se nadechla, až se jí propadly tváře a rty stekly do kuličky. Všechna mlha se rázem rozplynula a vykoukly barvy podzimu.

Po dívce nezbyla stopa.

AKM

Tagy:
6 Komentářů
  1. KláraOdehnalová 1 rokem ago

    Krásná a inspirativní povídka.

  2. Úplně ten obraz před sebou vidím….

  3. Lenka Hudečková 1 rokem ago

    Hezká povídka… úplně jsem cítila tu mlhu 🙂

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account