Albion – splněný sen

Anglie. Albion. Británie. United Kingdom of Great Britain and North Ireland.

Jak já ji miluji! Vůbec nevím, kde se ta láska, ba fascinace Anglií vzala, ale neopustila mě od dětství. Vždycky se mi líbila i vlajka, mnou první namalovaná nebyla nejspíš česká, ale britská – dlouho jsem ten obrázek měla pod sklem svého pracovního stolu. Taky jsem milovala seriál Robin of Sherwood (pamětníci si jistě vzpomenou, u nás Robin Hood) – i když tam to kromě fascinace historií a památkami bylo nejspíš i pubertální láskou k hlavnímu hrdinovi, kterého ztvárnil Michael Praed a nadaboval do češtiny Marek Vašut.  To vám byl pěkný kluk!  Jeho fotka byla pod sklem pracovního stolu dlouho též. Dokonce si dodnes pamatuji, jaká to byla vzácnost – když se černobílá fotka Robina s lukem ve formátu A4 objevila za výlohou Fotoprodejny v našem městě, tak dlouho jsem mamku prosila, až mi ji koupila.

Jedna zajímavost pro zvídavé – nejen pro mne měl tento seriál z roku 1984 evidentně neopakovatelné kouzlo ve spojení mystické atmosféry, historie a hudby irské skupiny Clannad. Svědčí o tom FB skupina příznivců tohoto seriálu, která žije a funguje dodnes, vím to, jsem její členkou.

Neptejte se mě, proč právě Anglie, leckdy mě napadlo, že možná na minulých životech něco bude, protože jsem tam nejspíš žila, jinak si tu touhu neumím vysvětlit.

Každopádně jsem se dlouho toužila do Anglie podívat. Vidět monumentální historické stavby, katedrály, hrady, venkov – místa, kudy šla historie. K cestě do Albionu jsem však vždycky byla mizerně vybavená – angličtinu dodnes neumím coby věčný začátečník (jestli jsem tam žila, tak jazyk mě velkým obloukem minul), řidičák sice roky vlastním, ale taky už léta neřídím. Proč by bylo na jiný příběh.

Pomalu jsem se smiřovala s tím, že tenhle sen zůstane v kategorii nesplněných. Nezůstal! Můj starší syn mě loni nádherně překvapil s tím, že POJEDEME DO ANGLIE! Věděl o mém přání i o tom, že mě nelákají velká města a tak jsme spolu naplánovali skvělou cestu. Protože on nesmírně rád řídí a i cenově nevycházel velký rozdíl, dohodli jsme se na cestě autem. Smekám před ním – odřídil luxusně téměř 4000 km během necelého týdne, problém mu nedělala ani jízda vlevo a tam, kde já bych hledání památky či místa vzdala, s buldočí vervou i za cenu otočení auta a najetí pár kilometrů navíc ho našel. Leckdy jsme díky tomu objevili i to, o čem jsme netušili. Po této zkušenosti určitě doporučuji mít v Anglii k dispozici auto, ať už vlastní, nebo na ostrově vypůjčené. Naši cestu zvládlo staré BMW z r. 1993, které syn připravil a průběžně kontroloval i v Anglii. Cesta proběhla bez jediné závady! Na autě. Protože to byl nebyla já, abych si hned první den na křídových útesech nepodvrtla nohu. Zdiagnostikovala jsem se sama, že to budou poškozené vazy (diagnóza v ČR po návratu potvrzena a 3 týdny pak ortéza) a že mě to rozhodně nemůže zbrzdit. Sen mi nikdo nezkazí, dokonce ani já sama sobě! Aspoň vím, že elastické obinadlo stojí v UK kolem 5 liber.

Naše cesta vedla přes Nizozemsko s přespáním v Eikenschooru a pak trajektem z Dunkerque do Doveru. Nevěřila jsem vlastním očím, když se na obzoru začaly objevovat bílé útesy. Musela jsem se několikrát štípnout, že se mi to nezdá. Nezdálo!

Prošli jsme se po nich a vyrazili do nitra země. Jediný „neúspěch“ cesty byl, že do Canterburry jsme dorazili asi 2 minuty po 17. hodině místního času a těsně před nosem nám zavřeli bránu – památka byla otevřená právě do 17 hodin. Z této monumentální katedrály jsme tedy přes zeď zahlédli jen věže, navíc část byla obestavěná lešením z důvodu rekonstrukce.

Nevadí, jedeme dál. Cambridge netřeba představovat. Nádherná majestátní Univerzita a mnohé další koleje, opravdu studentské město. Takový mnohem větší a majestátnější Olomouc 😊 Úžasné je, že ať jdete jakoukoli cestou či ulicí, všude kolem vás jsou historické budovy a  krásně udržované. Lovím v paměti, zda jsem viděla nějakou památku vyloženě chátrající (osud mnohých u nás) – neviděla. Ani v nejmenší vesnici žádný kostelík nebyl ve špatném stavu. Myslím, že starobylá Anglie si své historie a památek váží a prokazuje jim úctu, jakou si zaslouží.

Protože mladší syn miluje metro a vše s ním spojené, udělali jsme výjimku a zajeli do Londýna. Vzhledem k tomu, že naše auto nesplňuje emisní normy pro vjezd do širšího centra, našli jsme stanici metra přímo na jeho okraji. Kdyby mladší syn s neochvějnou jistotou netvrdil, že jdeme opravdu ke stanici metra, vzdala bych to – přeci na takové periferii a málem uprostřed polí nemůže být London Underground? Může. Byla tam! Konečná stanice. Nadzemní část, nad níž vedlo přemostění, takže bylo krásně vidět na přijíždějící i odjíždějící soupravy. Projeli jsme si kus podzemky (a nadzemky), na povrch jsme nevylezli. Kam se hrabou naše 3 trasy na 272 Londýnských stanic v 11 barevně odlišených trasách. Cestujících je opravdu hodně a potvrzují multikulturnost Londýna. Pryč odtud (abyste tomu rozuměli, nemám nic proti lidem, ale protože jsem jimi a jejich osudy neustále obklopena, docela ráda si od nich odpočinu. Obzvlášť o dovolené.).

Seriál Robin of Sherwood výše jsem nezmínila jen tak náhodou. Jedna etapa byla zaměřena na cestu po stopách Robina Hooda. O téhle části výletu někdy příště, vydá na samostatný blog. Zmíním snad jen, že jsme přespali přímo v Nottinghamu.

Pro mne osobně největší zážitek z cesty byla Worcester Cathedrale. Tady jsem zjistila, co znamená „údivem oněmět“. Nádherná monumentální stavba z let 1084 – 1504. Historie tu doslova dýchá z každého kroku. Uvnitř naleznete i hrobku Krále Jana (1166 – 1216) a prince Artuše (1486 – 1502). Když jsem katedrálu obdivovala zvenku a podívala se náhodou pod nohy, všimla jsem si, že stojím na úplně obyčejném kamenném obdélníku, jakých bylo kolem mnoho a jen téměř setřelý vytesaný nápis mne přiměl k myšlence, že jsou to možná náhrobní kameny. Běžně se tu po nich chodí. Zda je to pravda jsem nezjistila, už jsme byli na cestě jinam…

Projeli jsme několik vesnic s venkovskými kostelíky a podívali se i do městečka miniatur v Cheltenhamu. Tam také došlo na tradiční oběd – Fish and chips. To prostě na výletě ve Velké Británii nelze vynechat! Za mně to ale zas taková hitparáda není.

Zpět k Doweru a cesta tentokrát do Calais. Nikdy jsem si nemyslela, že mi budou téct slzy, když budu stát na zádi a dívat se na vzdalující se křídové útesy…

Cestou domů jsme přespali ještě jednou v Nizozemsku (Prutweg), zajímavostí byl průjezd po silnici vedoucí v úrovni mořské hladiny. S potěšením musím konstatovat, že od doby mé pracovní stáže v 90. letech minulého století se Holandsko (typické ulice, domky, zahrádky) téměř nezměnilo – zase nehodnotím velká města, ale venkov či menší městečka. I tolik typický větrný mlýn jsme potkali. Mnohem víc však větrných elektráren.

Jsem nesmírně šťastná, že sen o Anglii už nepatří do kategorie nesplněných a i na tomto místě ještě jednou z celého srdce děkuji svému úžasnému synovi za jeho splnění měrou vrchovatou!

Jo, a nikdy neříkejte nikdy. Čeká mě let do Londýna. Tentokrát i s výlezem z metra. 😊