Jde o jednu z nejhorších nočních můr, které mohou matku potkat.
Odnést si své právě narozené dítě z porodnice domů, kojit ho, mazlit se s ním, krmit a později zjistit, že nejde o Vaše dítě, protože nemocniční personál jej vyměnil za jiné. Přes všechna opatření, která ve všech porodnicích na světě fungují, se takové případy čas od času stávají. Všichni si jistě pamatují na český případ dvou rodin z Třebíče, kteří po necelém roce díky testům DNA zjistili, že vychovávají dítě jiných rodičů. Tyto případy jsou pochopitelně ojedinělé, ale následující příběhy vypovídají o faktu, že opatrnosti po narození dítěte není nikdy dost.
Paní Světlana z Ukrajiny se s manželem snažili o dítě celých 13 let, když se jim narodilo jejich první dítě, dcera Julie.
„Přála jsem si mít své dítě u sebe, ale sestry trvaly na tom, abych si odpočinula a trochu se po porodu vyspala,“ popisuje prvopočátek tragédie a dodává, že své dítě dostala do plné péče až po čtyřech dnech.
Jakmile se dostala i s dcerkou domů, zaznamenala matka cosi podivného. „Každé miminko mělo po celou dobu jmenovku na jedné z nožiček a zrovna tak bylo jméno uvedeno na dece, v níž bylo dítě zabalené,“ vypráví zoufalá matka. „Jméno na dece souhlasilo, ale na nožičce byla jmenovka s cizím jménem.“
Světlana spěchala s Julií okamžitě do nemocnice a vyžádala si místního primáře. „Chtěla jsem po něm vysvětlení a řekla mu, že se obávám, že jde o cizí dítě. Vypoklonkoval mě s tím, že přeci nejsem tak hloupá, že bych nepoznala své vlastní dítě. Říkal to tak přesvědčivě, že jsem se vrátila domů a řekla svému manželovi, že tohle je určitě naše dítě.“
Jak Julie vyrůstala, podezření rodičů vzrůstalo. „Milovali jsme jí vždy celým srdcem, ale tolik se od nás lišila, že to nešlo nepostřehnout. Můj manžel je velký chlap, stejně jako já má hnědé oči a já se také za drobka nemohu považovat. Julinka byla oproti tomu vždycky drobounká, křehká holčička s modrýma očima. Ani chováním neměla nic z nás. My dva jsme hlasití, neúnavní a s velkým smyslem pro jakýkoliv humor, zatímco Julie je velice tichá, trpělivá a absolutně bezbranná. Ale aby jste mi rozuměli – nikdy to nebylo o tom, že bych jí nemilovala. Vždy to bude naše první milované dítě!“
Po celou dobu se snažili Julinčiny vlastnosti přisuzovat někomu z příbuzenstva. „Potom se ale narodil Igor, Julinčin bratr, a já postupně zjišťovala, jak je nám podobný. Odmlouval, rošťačil, ale na druhé straně byl samá sranda – naprostý opak Julinky.“
Jednoho dne paní Světlana přišla za svým mužem a řekla mu, že už dál s těmi pochybnostmi nedokáže žít. „Neustále mě pronásledovaly myšlenky, co když někde v cizí rodině žije opravdu naše vlastní dcera. Nedalo mi to a začala jsem pátrat.“ První kroky zavedly paní Světlanu do porodnice, kde se Julie narodila. „Zjistila jsem si, kolik dívek bylo narozeno v ten samý čas a sedělo jen jediné – to samé, které bylo kdysi na Julinčině jmenovce.“
Světlana se rozhodla tuto rodinu, která žila ve 25 km vzdálené vesnici, vyhledat a navštívit. „Když mi paní
Lída otevřela, nic jsem nezastírala a od samého začátku jsem o svém podezření mluvila otevřeně. Tvář paní Lídy se okamžitě změnila a pobledla ještě víc, když jsem požádala, jestli mohu vidět její dceru.“ V té chvíli si Světlana položí hlavu do dlaní, ale za pár sekund zase pokračuje. „Ten moment, kdy jsem spatřila Olgu, mi zlomil srdce. Nepotřebovala jsem testy DNA, prostě jsem to věděla. Vypadala jako my, jako Igor.“
Paní Lída byla omráčená a neschopná celou situaci okamžitě přijmout. Později ale požádala paní Světlanu, zda by mohla naopak vidět Julii. Ženy proto zorganizovaly „náhodné“ setkání v jedné kavárně a došlo ke stejné situaci. „Okamžitě jsem věděla, že Julie je moje. Vidět svou dceru po tolika letech – to bylo jako velká exploze v mém srdci. Směsice šoku, strašlivého vzteku, zoufalství a štěstí,“ popisuje paní Lída první pocity.
Po chvíli společné konverzace požádala Světlana Julii, která o důvodu schůzky netušila zhola nic, aby šla domů a nechala je ještě povídat. K tomu Lída dodává: „Vůbec jsme nevěděly, co si máme říct, o co jedna druhou požádat, jak celou věc vysvětlit našim manželům. A úplně nejhůř – našim dcerám.“ Když se obě uklidnily, Lída začala vyprávět, jak jim samotným nešlo do hlavy, že je Olga úplně jiná než oni sami. Přiznala, jak jí manžel několikrát nařknul, že není otcem Olgy a podezíral jí z aféry.
Obě rodiny se nakonec rozhodly podstoupit finančně náročný test DNA, který na 99,99% prokázal, co obě ženy už věděly. „Byl to pro nás nejčernější den“, říká Světlana. Všichni se sešli na oběd a tam vše dívkám řekli.
„Byly z toho obě zděšené a zmatené. Padaly otázky, co bude dál, zda si je chceme vyměnit, jestli je ještě budeme mít rádi..“ Paní Světlana dál popisuje situaci, v níž obě dívky propukly v pláč. Náhle zjistily, že rodiče, které tolik milovaly, k nim nepatří. Prosily, aby mohly zůstat tam, kde žily doposud. „A tak jediné rozhodnutí, které jsme ted den udělali, bylo, že vše zůstane při starém.“
Rodiny časem našly svou vlastní cestu, jak celý problém řešit a žijí jako nejlepší rozvedené rodiny. Dívky se pohybují mezi dvěma domovy, nazývají obě ženy svými matkami a muže svými otci, ale zůstávají žít se svými „nepravými“ rodiči. Ovšem s pocity se ještě nedokázal stoprocentně vyrovnat nikdo z nich. Zranitelná Julie dokonce často říká, že by byla raději, kdyby se celá věc neodkryla. „Přeji si, aby jsem se nikdy nedozvěděla, že někde existují nějací jiní vlastní rodiče. Trávím sice s nimi a s Olgou hodně času – takže jsme jako vlastní sestry, ale na druhou stranu .. jsme každá tak jiná.“
Lída se také s celou situací špatně vyrovnává: „Je naprosto příšerné, jak nám chyba nemocničního personálu zkomplikovala život. Kdo to nezažil, těžko naše pocity pochopí. Nikdy jim to neodpustím.“
Obě rodiny se snažily dokonce soudit s nemocnicí, ale právníci je varovali, že by nic nezískali. Prý měli své děti poznat. Doktor, který se paní Světlaně vysmál, už v současné době nežije. „Nezbývá tedy, než se se všemi následky smířit a žít s tím, jak s námi život zatočil“ trpce se usmívá paní Světlana.
Podobnou zkušenost prožili (a stále prožívají) 2 matky z Jižní Afriky Sandy a Meg. A i když se záměna přihodila před 23 lety, rodiny jsou touto obrovskou chybou postiženy dodnes.
Jak jste jistě pochopili, Sandy a Megs porodily své chlapce ve stejné porodnici Nigel Hospital. Byly to jediné dva porody ten den a jakousi dosud nevysvětlitelnou chybou se právě narození chlapci dostali k cizí matce.
Chlapeček Robyn tak odjel domů se Sandy – s chudou svobodnou matkou, která měla co dělat, aby je oba uživila. Naopak její pravý syn Gavin odjel domů s Meg, která společně s manželem mohla svému dítěti nabídnout luxusní život a zázemí.
Chyba nemocnice se odhalila až, když dětem bylo 18 měsíců. Všechny testy potvrdily fakt, že Gavin není Megin syn. Obě matky řesily, zda si syny vyměnit. Asi nikdo z nás si nedokáže představit, jak obtížné je rozhodování, zda si ponechat dítě, které už rok a půl z celého srdce milujete nebo to, které je biologicky vaše? Nakonec padlo rozhodnutí nechat věci tak, jak jsou.
Když se reportéři ptali Sandy nyní, po 23 letech, zda by udělala něco jinak, odpověděla, že ano. „Vyhnuli bychom se pravděpodobně spoustě trápení. A osobně si myslím, že tím, že jsme nechali věci tak, jak byli, jsme všechno pokazili ještě víc.“
Sandy tak poukazuje na to, co se od doby jejich zásadního rozhodnutí, odehrálo. Matky se v té době rozhodly vídat, jak jen to bylo možné a snažiliy se obě děti vychovávat téměř jako bratry. Jak malí Robyn ani Gavin dopady nechtěné výměny příliš nepociťovali. Ale jak šel čas, Meg cítila, že Robyn se svou náhradní matkou nedostává to, co by svému vlastnímu synovi přála. Ve škole propadal, byl izolovaný od svých vrstevníků, strádal ve všech směrech. Přestože Meg v nejrůznějších reportážích vždy říkala, že je Robyn u Sandy v těch nejmilovanějších rukách, rozhodla se Meg Robyna podpořit a když mu bylo 15 let, nabídla mu, aby se k nim přestěhoval. Jak sama říká: „Cesta do pekla je dlážděná dobrými záměry. U Sandy dostával lásku, ale nevěřím, že by dostal dobré vzdělání a stabilní prostředí k dobrému životu.“
Robyn samozřejmě matku, která ho 15 let vychovávala, neopouštěl lehce. „Miluji Sandy, je to přeci jen máma, která se o mě 15 let starala.
Takže to rozhodnutí jí opustit bylo asi nejtěžší, co jsem kdy udělal.“
Pokud se ale zeptáte Meg, zda by vzala vše zpět a syny v 18 měsících vyměnila, říká rozhodně, že ne. „Dostala jsem od obou to nejlepší, a to přes všechna dramata, kterými jsme si museli projít. Pokud se mě ale někdo zeptá, zda to cítím jako vítězství, je to nespravedlivé. Rozhodně to tak necítím, protože tady nevyhrál nikdo. A to i přes to, že jsem měla oba syny nějakou dobu u sebe.“ A Sandy s ní jen souhlasí. „Je to naprosto nepředstavitelné rozhodnutí. Nemůžete přeci dát pryč dítě, které nosíte na rukou rok a půl, naučil jste ho chodit, slyšel jeho první slova. A nechat vyrůstat vaší vlastní krev v jiné rodině… To se nikdy nedá napravit.“
Přestěhování Robyna ke své biologické matce nebyl psychickým traumatem jen pro Sandy, ale i pro oba syny. Gevin k tomu říká: „Najednou se přistěhoval a žil, to co já. Přeci jen je to biologický syn někoho, koho máte ze všech nejraději a bojíte se, jestli na to náhodou časem nezapomenou.“ Ani pro Robyna soužití s Gevinem nebylo lehké: „Neustále jsme se přeli, vlastně jsem se od samého začátku nenáviděli. Nebylo mezi námi vůbec nic, žádný vztah, žádné kladné pocity. A já se nemohl ubránit tomu, že teď jsem přeci na řadě já, když on měl 15 let mámu, která vlastně patřila mně.“ Protože vztahy mezi chlapci nebyli ideální, což rodina nesla velmi těžko, Robyn se časem od odstěhoval, osamostatnil a s rodinou neudržoval žádný kontakt.
Závěr příběhu? Sandy v současné době nemá kontakt s žádným ze svých “synů”. Na druhé straně Robyn, který se v nedávné době sám stal otcem, se opět sblížil se svou biologickou matkou Meg.
A jaká byla současná odpověď matek, zda by své děti po roce a půl vyměnili? Sandy odpověděl, že ANO. Meg řekla NE.
Zdroj: Lucie Gajdošíková
