Každé těhotenství je prý jiné, říká se. A protože to mé druhé se chýlí ke konci, trošku bilancuji a přemýšlím, jaké rozdíly vnímám oproti tomu prvnímu. Nejde jen o fyzické projevy, které tento stav dělaly odlišným. Ty se dají zvládnout, pokud máte možnost tělu dopřát klid, odpočinek a zkrátka to, co si žádá. Jenže jak mi tu v zádech běhá dvouapůlletá tryskomyš (poslední měsíce tedy běhá přede mnou a já se za ním vleču), je to drobet náročnější. Takže, co je s tímhle druhým pupkem jinak?
1. V 1. těhotenství jsem se snažila jíst zdravě (alespoň tak, jak moje převážně zeleninovo-ovocné alergie dovolovaly). V tom druhém jsem ráda, že se vůbec najíst stíhám.
2. 1. těhotenství jsem sledovala téměř den po dni, přesně jsem věděla, jak jsem daleko a co se s miminkem děje. Teď jsem ráda, že trefím měsíc a zvládám si uvědomovat, že se porod blíží.
3. Když jsem očekávala syna, fotila jsem si každý týden břicho pro srovnání. Z druhého těhotenství mám fotky dvě tři a samosebou už nevím, ve kterém měsíci byly pořízeny.
4. Jakmile mi začalo růst poprvé břicho, koukala jsem po nové garderobě a nakupovala slušivé oblečení. Teď jsem ráda, že se vejdu do mužovo mikiny či mamčiny bundy a to, že vypadám jako hroch v pytli se snažím nevnímat.
5. Jako prvorodička jsem sledovala každé píchnutí. Coby druhorodička sleduju jen to, zda přicházející bolesti nejsou podezřele pravidelné.
6. V prvním těhotenství jsem se bála, abych vůbec poznala porod. Vzhledem k tomu, že to byla vcelku rychlovka mám teď jen obavu z toho, abychom dojeli včas 😀
7. Výbavičku pro syna jsem chystala asi od konce 5. měsíce. Momentálně mi zbývá do porodu měsíc a dobrou třetinu věcí stále nemám. No stress. Však díky online nákupům mám vše druhý den, ne?
8. V noci špatně spím, to je stejné v obou “jiných stavech”. V těhotenství no.1 jsem ale mohla proležet celý den, teď jsem ráda, když mi synek nechá přes den hodit na chvíli nohy na stůl. Nad tím, že v tu chvíli sedí u pohádek nebo aplikací na mobilu zavírám oči.
9. Když jsem byla v očekávání poprvé, malovala jsem si, jak to všechno bude vypadat, co všecko budu a co v žádném případě nebudu dělat. Teď je mým cílem trošku se vyspat (a jestli budou obě děti u mě v posteli nebo ve svých postýlkách je mi šumák), nezbláznit se z dvojnásobného řevu (i za cenu celodenního nošení v šátku + tabletu pro staršího), látkovat (protože kdo má za ten chemickej papír utrácet prachy) a hlavně se řídit vlastním instinktem.
10. V prvním těhotenství jsem silně podcenila šestinedělí a vůbec hormony. Bylo to zatím snad nejnáročnější období v životě, i proto, že jsem se snažila vše zvládat dokonale, málo odpočívala, neuměla říct NE návštěvám. Teď si domů a do porodnice hodlám pustit jen toho, kdo donese jídlo, pozitivní energii, rozptýlení pro prvorozeného nebo přijde uklidit. S dobrými nevyžádanými radami zůstanete stát za dveřmi. A navíc si vyhrazuji (bez obhajování a omlouvání se) nepřijímat (zejména v porodnici a první dny) návštěvy žádné. Díky za pochopení.
11. Jako nezkušená prvorodička jsem neřešila kojení, přirozený porod a vše okolo. Moje škoda. Myslím, že hodně věcí mohlo být jinak, mohlo jít lépe. Teď jsem moudřejší a informovanější. Vím, co chci a kde se dobrat případné pomoci. Ačkoli se chystám rodit ve velké porodnici, věřím, že (v závislosti na zdraví) bude vyhověno mým porodním přáním. Kontakty na laktační poradkyni či osvícená kamarádka, to by měla být povinná výbava všech maminek, které se chystají rodit poprvé. Protože, jak jsem sama zjistila, kojení je věda, a když to nejde, v porodnici vás často spíš odradí, než by pomohly.
Ale jedna věc zůstala naprosto stejná – tři týdny před porodem si v obou případech přeju jediné – ať už to mám konečně za sebou 😀
