Sedla jsem si opodál. V dostatečný vzdálenosti, aby na mě nikdo neviděl, ale zas v takový, že kdyby na mě kdosi houknul, zareagovala bych. Nechápu to, vážně ne. V ruce houpu skleničkou ze strany na stranu, v ní Prosecco, jak jinak, protože Prosecco se pije, Prosecco je fajn, Prosecco už mi leze krkem. Nějak mi nejde do hlavy proč.
Byla jiná, nebo já byla jiná? Vždycky jsme si rozuměly a chápejte, mám ji strašně ráda. Tolikrát jsme si navzájem pomohly. Chlapi, rodiče, hlavně mámy teda, zkoušky, práce, šéf, menzes, nasrání, řešily jsme všechno a dělalo nám to dobře. Dobře, že jsme spolu, dobře, že máme jedna druhou. Vždycky jsme si navzájem podržely vlasy, když jedna z nás skláněla hlavu nad záchodovou mísu, vždycky jsme jedna druhou objaly, když pláč zachvátil naše oči. Vždycky, kdykoliv, kdekoliv. Dokonce jsme spolu i bydlely na bytě a všechno bylo v pořádku. Smály jsme se, kouřily lehký LMka s kafíčkem. Bože, to byla pro mě terapie, meditace, za kterou jsme ani jedna nemusela platit, protože jsme měly jedna druhou a to stačilo.
Jenže život. Život teče a my plujeme v loďce na občas rozbouřený řece. My dvě pluly spolu, jako jing a jang, Eva a Vašek, nebo jako Jerry a Tom (myslím ty vzácný díly, kdy si pomáhali). Pak ale Barča upustila kormidlo a vyskočila ven. Ve zmatku jsem se ji snažila zachránit, ale nechtěla, protože na ní už čekala jiná, mnohem lepší, modernější loďka s motorem a sedačkama uvnitř. Petr. Petr ji netrpělivě vyhlížel, podal ruku, dostal na palubu, usušil a držel. A tak oni pluli na východ a já na západ. Jen jsme si stačily zamávat a já v šoku na loďce stojím dodnes. Akorát dneska se skleničkou v ruce místo pádla.
Změnila působiště, práci, vystupování, styl oblíkání, mluvu, kamarády a teď i jméno. Místo Hlinková, Králová. Debilní příjmení, ale přijde mi, že k němu sedí. Má pocit, že je králem všeho a všech, živého i neživého. Naše první setkání, když nás Barča chtěla seznámit byla katastrofa. Celou dobu jsem jen seděla, jak u maturity, zavrtaná v židli, s vidinou hrozby neúspěchu. Tady ale byl neúspěch vidět i cítit hnedka. Nesedli jsme si. Sral mě, vším, on zas dával najevo svou královskou nadřazenost. Samec jeden. Přesně tohle prohlásila Barča, když odešel na záchod. No, samec asi je, ale nemění to nic na tom, že je to kus vola. Ale řekli byste to svý kámošce? Svítily jí oči, jak dvě hvězdičky, zamilovanost, oddanost a taková divná úslužnost. Musím se oklepat ještě teď.
Nastalo odcizení. Hnízdečko na Hanspaulce radostně dávali na veškerý sociální sítě, i ty, co ještě nevynalezli. Žádost o ruku samozřejmě získala nespočet lajků, srdíček, gratulací a slz štěstí.
Ten večer, kdy jsem se to dozvěděla já a klikla na fotku, kde Barča ukazuje prstýnek a blbeček za ní s nechutně bílým úsměvem, chodí totiž na bělení, to mi sám řekl, jsem si koupila domů lehký LMka a udělala kafe s pořádnou dávkou našlehanýho mlíka. Čuměla jsem doblba a kontrolovala fotku, která každou chvílí dostávala víc lajků a komentářů.
Teď už je konec. Zítra se sbalím a pojedu k sobě, sama, zatímco Barča v letadle bude popíjet a těšit se do Thajska, kam si tak přála jet. Mimochodem dřív milovala hory, zimu, ale najednou jako by všechno roztálo. Včetně jí samotný. Za svědka šla nová, vylepšená kamarádka s nafouklou pusou a obočím, který se nehýbalo. Vypadala, jako kdyby se v jednom kuse něčemu divila. Mě pozvali jen proto, že se to dělá, i starý kamarádi se musí zvát.
Říct si nemáme co, dobře mi není, Prosecco nesnáším, ale beru to. Život má zkrátka různý etapy a my bychom se jim měli umět přizpůsobovat. Já na tom zatím pracuju, první krokem bylo, že jsem ze zdi sundala zarámovanou fotku, kde jsme obě mladý, vysmátý a jiný.
Louže, co mi zbyla ve skleničce jsem vylila za sebe na nějakej keř. Zvedla se, chvilku jen stála a čekala, až naberu sílu a vydala se zpět, kde bylo centrum zábavy. Bude se přece házet kytka! To si nemůžu nechat ujít.
Foto: Pixabay
Hanspaulka krásné místo.