Rodičovské rozpaky: Co dělat, když vaše dítě zopakuje to, co by nemělo
Mluvím sprostě. Nejsem na to nijak zvlášť hrdá, ale tak to prostě je. S mým naturelem je zkrátka nemyslitelné zašveholit: „Jujky, to je ale nepříjemné!“ v situacích, kdy mi něco spadne na nohu, nebo šlápnu do psího hovna (případně bosou nohou na kostičku z Lega). Uvědomuji si, že dáma by se vulgárních výrazů vystříhat, tudíž už jsem dávno přestala aspirovat na roli dámy. Moje okolí si na to už zvyklo a vnímá to jako určitý druh postižení, se kterým se celkem nedá nic moc dělat. Pokud jsem své expresivní výrazivo dokázala udržet na uzdě na pracovních schůzkách (a že to bylo někdy sakra těžký!), neměla jsem s tím žádný výraznější problém.
Jenže pak se narodil Kuba a dokonce i mě začalo být jasné, že bych se svým slovníkem měla něco udělat, pokud nechci, aby jeho první slovo nebylo „pldel.“ A právě v tom okamžiku jsem si uvědomila, jak jsem se šťavnatými výrazy srostlá. Hlídala jsem se, co to šlo, ale zatímco v dosahu dětských oušek jsem vypouštěla perly typu: „Jejda, to je ale popleta!“, za rohem jsem mezi zuby drtila dementy, debily a idioty a posílala je na všechna myslitelná i nemyslitelná místa. Nebudu vám kecat. Odnaučit vulgární mluvě se mi nepodařilo, ale za cenu obrovského sebezapření jsem ji omezila na, pro mě, maximální možnou míru.
Nedělala jsem si iluze, že by Kuba doma žádné sprosté slovo nepochytil, ale utěšovala jsem se tím, že blbeček a prdel vlastně ani moc sprosté nejsou a vlastně jde o poměrně nevinné vyjádření emocí. A byla jsem na sebe patřičně hrdá. Až do dne, kdy jsme na toto téma diskutovali s kamarády, taktéž rodiči malých dětí. Znáte to, ne? Taková ta pohoda na hřišti, kdy sedíte v trávě, vyhříváte se v posledních paprscích zapadajícího slunce, děti poblíž jezdí na kole za doprovodu několika otců a vy máte pocit, že život je zkrátka jedna velká idyla. Právě jsem zeširoka rozvíjela teorii o tom, že děti samozřejmě zaslechnutá sprostá slova rády opakují, ale dle mého názoru, vlastně ani pořádně neví, co znamenají a jak je použít.
Zrovna v tu chvíli se skupinka dětí a otců přiblížila na doslech a ukázalo se, že aktuálně soutěží o to, kdo udrží rovnováhu na co nejpomaleji jedoucím kole. Lukáš se ve svém soutěžním zápolení potácel přímo před Kubou, který propadl panice, že by mohl spadnout, a tak zařval: „Tati, kurva, nepleť se mi tady a jeď už!“ Bouřlivý ohlas dospělého publika asi není potřeba nijak zvlášť rozebírat a přirozeně zazněla i spousta jízlivých poznámek o tom, že s významem a vhodným umístěním vulgarismů do věty tedy nemá naše dítě sebemenší problém.
Přivedlo mě to dost do rozpaků (chápejte, mám přece sladkého a nevinného chlapečka!), takže jsem zrudla a začala koktat nějaké slabomyslné výmluvy, což ostatní jen rozjařilo a spustilo lavinu dalších nejapných poznámek a historek na toto téma. Kamarád například vykládal o svém otci, takto starším, důstojném pánovi, který všude budí zasloužený respekt. Otec se jmenuje Pavel a dětství prožil v domácnosti, kde dospělé osazenstvo zastupovaly výhradně ženy. Matka a dvě bezdětné, staré tety. Pavlíček byl, coby jediný mužský element, zcela logicky mimořádně opečovávané a hýčkané dítě. Coby tříletý musel být s nějakou dětskou chorobou na několik dnů hospitalizován v nemocnici a před jeho návratem žilo celé osazenstvo ženské domácnosti v horečném očekávání. Uklízelo se, vařilo, peklo a smažilo – zkrátka přípravy hodné příjezdu krále.
Konečně se sladký Pavlíček s buclatými tvářičkami objevil ve dveřích a po povinném objímání a výkřicích radosti byl usazen do čela stolu, na kterém se objevil hrnec se svíčkovou a mísa plná knedlíků. Matka a tety posedaly okolo a slavnostní oběd mohl začít. Všechny téměř nábožně pozorovaly, jak Pavlíčkovi chutná, příbory cinkaly, břicha se plnila a život měl ty správné barvy. Pak se jedna ze starých tet natáhla k míse, aby si přidala další knedlík. Pavlíček ji zpražil nesouhlasným pohledem a do nastalého ticha mrazivě pronesl: „Dáš to zpátky, ty ťubko jedna nedoblá?!“
Ačkoli jsem byla za tuto historku neskonale vděčná, považovala jsem ji pouze za společenský pokus o moji útěchu ve společensky žinantní situaci. A pak se zatažené nebe mých rodičovských pochybností konečně rozjasnilo a vyšlo zlaté slunce, v jehož paprscích se (téměř) rozpustilo mé mateřské selhání.
Představte si to: Víkend na venkovské chalupě u kamarádů se dvěma dětmi, což znamená, že smráďata se zabaví navzájem. Tím zase vzniká prostor pro to, aby si dospělí v rámci konverzace vyměnili víc než dvě věty a dokonce si mohli i otevřít víno. V této požehnané konstelaci sedíme na kamenném zápraží, hledíme do krajiny a vlastně už ani není potřeba nic říkat, protože jsme v dokonalé symbióze s celým vesmírem. Mlčky (v lehce ovíněném rozpoložení) pozorujeme naše tři děti, kterak si hrají s mourovatou kočkou. A výjimečně tím myslím, že si s ní skutečně hrají, nikoli, že se jí pokouší sepnout uši kolíčkem na prádlo, zauzlovat ocas, nebo jí namaskovat jako mládě mamuta. Když už si myslíme, že souznění a nádhera daného okamžiku nemůže být větší, jeden z chlapečků (a není to ten náš!) kočku vezme do náruče, tře se něžnou tvářičkou o jemný kožíšek a procítěně praví: „Já tě mám tak rád, ty moje stará píčo!“
A řeknu vám rovnou; neexistuje hojivější náplast pro mé zmučené, mateřské sebevědomí!
zdroj foto: Barbora Vajsejtlová
