Cyklistické neštěstí: Přiznání inkontinentního transvestity
Mám poměrně specifický vztah ke sportu. Nebaví mě v žádné podobě a kdyby mi to moje tělesné proporce umožňovaly, s radostí bych jakýkoli pohyb ignorovala. Bohužel jsem se narodila s takovou genetickou výbavou, že jediné možné řešení na usměrnění přetékajících špeků by v tom případě bylo operativní zašití úst. Moje antipatie ke sportu nevylepšuje ani skutečnost, že můj mozek jaksi nezvládá zkoordinovat pohyb končetin. Takže místo toho, abych okouzlovala všechny přihlížející ladným pohybem, mám co dělat, abych si nezlámala kosti.
Hlavně si nesedat!
Vlastní zoufalost a pohybovou tupost, dle mého názoru, výstižně ilustruje situace, kdy jsem se ve dvaceti letech poprvé postavila na lyže (protože oba školní lyžařské výcviky doprovázela obleva a místo brázdění zasněžených svahů jsme se brodili rozbahněným terénem). Při čekání na vlek jsem sama sebe vycukala k nepříčetnosti zíráním na třímetrovou tabuli s výstražným upozorněním, že se na talířek pomy nesmí sedat. Nabyla jsem tudíž (logicky!) dojmu, že nahoru na svah je potřeba dostat se pouze za pomoci držení se tyče a umělohmotný talířek slouží pouze pro případ nouze, když už vám umdlí ruce.
S odhodlaným výrazem jsem se chytila tyče a napjala všechny, momentálně přítomné, svaly. Talířek pomy asi tak třicet centimetrů pod zadkem. Zpočátku jsem na sebe byla velmi hrdá, jak pěkně jsem ten oříšek rozlouskla a neztrapnila se tím, abych se umělohmotného disku byť jen dotkla. V půli kopce mě ale už brněly ruce od zápěstí až k ramenům a do prstů jsem dostávala křeče. „Jak to, proboha, můžou vyjet děti?“ přemítala jsem hořce. Bylo mi víc než jasné, že lyžování rozhodně nebude sportem pro mě, protože pouze za pomoci rukou se zkrátka do prudkého svahu dvakrát po sobě vyvézt nedokážu. Naštěstí mě někdo nahoře upozornil, že je dovoleno nechat se pomou nahoru vytáhnout a nemusí si u toho člověk nutně vykloubit ramena. Nicméně zbytek dne se nesl ve znamení zcela zbytečných poznámek a rádobyvtípků na výši mého intelektu a smyslu pro praktičnost.
Takový malý skalpílek
Pak jsem otěhotněla a břicho mi poměrně výrazným způsobem začalo předbíhat prsa, což by tolik nevadilo ve stavu těhotenství, ale když tento stav setrvává i po porodu, stává se z toho dost tristní záležitost. Tak do mého života vstoupil běh, spinning a další lekce kolektivního sportování. Trpěla jsem příšerně. Těžko rozhodnout, jestli mě při hromadném běhání na pásu víc iritovalo to, že mi téměř kolabují plíce, nebo namakaný, odporně pozitivní, instruktor, který celou hodinu jásavě vykřikoval, že teď si posvítíme na ty „stehýnka, zadečky a bříšínka.“ S velikou chutičkou bych mu některou z těch tělesných částiček amputovala takovým malým hezkým skalpílkem.
A to jsem ještě netušila, co nastane za pár měsíců. Ve stejném okamžiku, kdy udělal první krok, zavrhl Kuba chůzi jako naprosto zbytečnou aktivitu a začal okamžitě běhat. Ač je to zcela nečekané, i tak mrňavé dítě dokáže vyvinout mnohem větší rychlost než králík. Vzhledem k počtu raketových startů a sprintů, které jsem musela absolvovat v situacích, kdy se dítě hotovilo vrhnout se pod auto/ze srázu/na cizího psa/pod nohy nemohoucího a nerudného důchodce, jsem vyhodnotila další běhání jako zbytečné. V období, kdy jsem ho navíc musela stíhat na odrážedle, a pachtila se za ním s propocenými koláči v podpaží a srdečním tepem blížícím se k infarktu, jsem byla přesvědčená, že větší ránu moje sportovní sebevědomí už dostat nemůže. Kdybych za každé své naivní přesvědčení dostala pětikorunu, už dávno máme hypotéku splacenou.
Inkontinentní transvestita
Kuba totiž ve své genetické výbavě vydoloval vášeň pro kolo. Ráda bych zdůraznila, že po mě to tedy nemá. Jen málokterý pohyb mě odpuzuje tak jako jízda na kole, o které se domnívám, že jde o obrovské úsilí s minimálním efektem, korunovaným rozbolavěným zadkem. Navíc mi cyklistické oblečení katastrofálně nesluší a vypadám v něm jako debil. Proto považuji za výsměch osudu a mě osobně hozenou rukavici, že jsem porodila dítě, ze kterého se vyklubal cyklistický fanatik.
Od té doby, co šlápl poprvé do pedálů, jsem se změnila v hromádku cyklistického neštěstí. Já se doopravdy snažím, ale moc to nejde. Slevila jsem ze všech svých zásad a jsem ochotná obléci se několikrát týdně do těch asexuálních kalhot s vložkou, ve kterých vypadám jako inkontinentní transvestita (utěšuji se tím, že už jsem stejně vdaná, tak se můžu na nějakou svůdnost zvysoka vykašlat). Šlapu jako blbá a už jsem se vzdala naděje, že by mě někdy v průběhu jara, léta, nebo podzimu přestal bolet zadek. Nedávno jsem se nedopatřením zahlédla ve výkladní skříni z profilu a s cyklistickou helmou na hlavě a ten pohled mě uvrhl do tak hluboké deprese, že přemýšlím o pár psychoanalytických sezeních, která by mi pomohla tu děsivou vzpomínku vytěsnit. To jen tak pro ilustraci toho, jak dalece se pro blaho mého chlapečka obětuji.
Přidej! Makej!
Netvrdím, že mě to někdy začalo bavit, ale tak nějak jsem se smířila se svým údělem, neprudím, držím pusu a snažím se držet i tempo. To, jestli je na mě při jízdě Kuba ochotný počkat, se liší podle toho, do jaké nálady se aktuálně vyspí. Pokud se zrovna nachází ve shovívavé náladě, vyšlápne kopec a pak z jeho vršku hledí na svou funící matku, myslí si své, ale je solidárně zticha. Nekomentuje a ukázněně čeká. Ve dnech, kdy není náladová konstelace příznivá, se na mě při jízdě občas otočí a přes rameno na mě pořvává povely typu: „Makej! Přidej! Přeřaď si!“ To všechno doprovází očima obrácenýma v sloup, aby bylo zřejmé, jak velmi vinou své nemožné zploditelky trpí.
Snažila jsem se minulou cyklistickou sezónu, plivu krev i tu letošní. Myslím ale, že se opravdu a reálně zlepšuji. O ceně, kterou za to platím, je zbytečné se zmiňovat. Konečně to ocenil i junior. Po jedné z našich kosti lámajících a mozek vyplachujících cyklovýprav uznale pronesl: „Teda mami, ty jsi se fakt zlepšila. Teď už bys na kole asi i někoho předjela.“ Zapýřila jsem se, protože (proč si to ostatně nepřiznat) i já si myslím, že jsem se kousla a skutečně jsem se zlepšila. V dobrém rozmaru jsem proto položila škádlivou otázku: „Vážně? Myslíš, že bych dala nějakému dospělákovi na frak?“ Malý cyklista vykulil oči a nevěřícně zavrtěl hlavou nad naivitou své zploditelky: „Dospělákovi? To samozřejmě ne! Myslel jsem spíš na nějakého prcka na kole bez přehazovačky! Toho bys asi dala!“
Jen tak mezi námi; přemýšlím o tom, jestli sebeobětování není dost blbost.
Zdroj foto:Pixabay.com
